English
WATER  POLO SPARTA  PRAHA
CELOROČNÍ
NÁBOR ČLENŮ

Nábor vodní pólo
VÍCE ►

Nábor Sparta WP - září 2018

Trénink s Davidem
Sdilet na facebooku
Historie XVI. - Karolína Rubášová, roz. Framěrová
17.03.2022

Karolína Rubášová, za svobodna Faměrová, patří k velmi úspěšnému rodinnému klanu Faměrů, který patří k těm nejdekorovanějším v českém vodním pólu.  Otec Karel je jedním z nejuznávanějších trenérů v zemi a bratr Martin během své kariéry hájil barvy evropských velkoklubů jako Spandau Berlin, Nice a teď Barceloneta. Karolína Rubášová vypráví svůj příběh od samotných začátků u žlábku strakonického bazénu, přes legendární turnaj v Manchesteru a angažmá v Nice, až po návrat domů a vyhlídky do budoucna. Přejeme vám příjemné čtení.

 

 

V kolika letech si začala hrát vodní pólo a kdo tě k němu přivedl?

Tuto otázku dostávám poměrně často a nedokážu na ní přesně odpovědět. U bazénu jsem se „motala“ už od malička. Chodila jsem s taťkou na mužské tréninky, a to jsem ještě ani neuměla plavat. Pamatuji, že jsem skákala do vody na kraji bazénu a vždy jsem se rychle chytila žlábku, abych se neutopila a tím se také dostáváme k tomu, kdo mě k vodnímu pólu přivedl – byl to můj taťka, můj celoživotní vzor (nejen ve vodním pólu). To on mě na bazén přivedl a já se sama rozhodla, že tento sport chci dělat. Díky němu jsem vodní pólo objevila a ihned ho začala milovat.

 

    

 

Věnovala ses v mládí i jiným sportům? Případně jak tě ostatní sporty posunuly jako pólistku?

Jelikož jsem chodila na sportovní školu, tak jsem hrála také basketbal, který hrály na sportovce všechny holky. Basketbal mě moc bavil, bylo to úplně něco jiného než vodní pólo, ale základ tam byl stejný jako u každého sportu – tvrdé tréninky, píle, disciplína a také touha zvítězit a něco dokázat. V basketbalu jsem neměla takové zázemí jako ve vodním pólu, o to víc jsem se musela snažit, abych se prosadila. Dokonce jsem se strakonickým týmem vyhrála mistrovství republiky, což je v takovém sportu docela velký úspěch. 

 

         

 

Kdo byl tvým prvním trenérem?

Ten, kdo mě naučil plavat a základy vodního póla byl samozřejmě můj taťka. Pak jsem začala hrát za žákyně, kde mě trénoval Pepa Janeček. Na jeho legendární, někdy trochu drsnější hlášky, vzpomínáme s holkami dodnes. Na mě byl ale moc hodný, možná proto, že jsem tam byla jedna z nejmladších. Pak mě trénoval Jarda Bartůněk, náš Jarýs. Člověk, který byl tak zapálený do vodního póla, že byla opravdu radost pod ním hrát. Mohla jsem s ním o pólu mluvit hodiny a hodiny. Neskutečně hodný a pokorný chlap, který měl srdce na pravém místě a byl to samozřejmě velký srdcař. Byla pro mě čest hrát v jeho týmu a neskutečně mě zasáhlo, když tak brzy „odešel“. Jako by odešla část mého pólistického já.

 

Co tě v mládí na pólu nejvíce bavilo? Jak vzpomínáš na své začátky?

Nejdříve jsme měli smíšené tréninky s kluky. Ze začátku jsme hodně plavali a plavali. V té době nám to samozřejmě připadalo jako zbytečnost – vždyť budeme přece hrát vodní pólo a tam se hraje hlavně s míčem. No brzy jsme pochopili, že plavání je opravdu základ a že to bez toho nejde no. Měli jsme skvělou partu. Už od malička jsem hrála s mojí sestřenkou a také nejlepší kamarádku Luckou Votavů. Užily jsme si hodně srandy, ale také jsme se navzájem hecovaly a makaly jsme. Vždy jsem věděla, že mi Lucka kryje záda a ona to samé věděla o mě. Když jsme začaly trénovat se staršími holkami, tak bylo úžasné, jak nás mezi sebe přijaly – Bára, v té době ještě Krásová, Verča Bartůňková, Alča Kovaříková, Markéta Soukupová, Jana Křížová, Jituš Votavová, Jarka Mašková, Simča Plučárová, Míša Janečková a mnoho dalších. Nejkrásnější na tom je, že se spoustou holek jsme zůstaly kamarádkami dodnes a některé jsou pro mě těmi nejbližšími osobami.

 

    

 

Řekni nám ještě něco o vztahu s Tvým tatínkem Karlem Faměrou, dlouholetým hráčem, trenérem a funkcionářem Fezko, ale i Českého svazu vodního póla. Jakou roli hrál ve Tvém životě a při směřování Tvé sportovní kariéry?

Jak už jsem řekla, můj taťka je můj největší vzor – skvělý hráč, výborný trenér.

Před tím, než jsem odešla do Francie, tak jsem s ním nějakou dobu trénovala. Trénoval sice chlapy, já ale věděla, že když se chci zlepšovat, tak musím trénovat s těmi, co jsou mnohem lepší a rychlejší než já. Takže jsem si to pravé trénování pod mým taťkou docela pěkně „užila“.

Taťka ale také mamka hráli v mém životě roli nejdůležitější. Mamka, jakožto bývalá vrcholová sportovkyně, mě vždy neskutečně podporovala. To ona to dokázala doma trochu odlehčit a uklidnit, když jsme se s taťkou dohadovali o pólu a tréninkách. Taťka byl zase takový perfekcionista, který chtěl všechno perfektní a abych dělala vše na 100 %. Prostě dokonalá domácí symbióza. Taťka byl na tréninkách docela drsný, vůbec nehrálo roli, že jsem jeho dcera, musela jsem makat o to víc. Ale já věděla, že to dělá pro mě a jestli jsme já i brácha (on teda určitě mnohem víc) něco v pólu dokázali, tak je to jeho zásluha. Musím ale podotknout, že naši chodili také na každý můj basketbalový zápas. Kdybych si vybrala jakýkoliv sport, tak by mě podporovali a vždy tam pro mě byli.

 

Jak vnímáš a hodnotíš kariéru bratra Martina, jeho cestu evropským kluby a reprezentací Slovenska a teď Španělska? Co z něj dělá tak skvělého sportovce?

On je prostě úžasný hráč. Jsem na něj moc pyšná. Brácha posunul české pólo ještě o něco výš. Přestože má teď španělské občanství a před tím měl slovenské, stále zůstává hrdým Čechem, který na svou zemi nikdy nezapomněl. Chtěl ale hrát lepší soutěže, podívat se na Olympiádu, a to bohužel nebylo a není v momentální době s českým týmem možné.

On je ten prototyp dříče, který na sobě makal a dokázal se z tak malé země dostat až do španělského týmu. Jsem jeho velká fanynka. Hráče jako on by chtěl mít každý tým. Hraje pro ostatní, nikdy nic nevzdává. On v obraně je prostě taková jistota. Při jeho zápasech jsem možná víc nervózní než on sám. Přeji mu, aby se dostal ještě na Olympiádu do Paříže, on na to má a celá česká vodnopólistická rodina bude zase sledovat každý zápas a fandit.

 

Pověz nám něco o tvé mládežnické kariéře (tituly, medaile, hostování, příp. jiné úspěchy na klubové úrovni)?

Nechci, aby to vyzněla nějak blbě, ale těch titulů bylo od mládežnických soutěží až do těch ženských soutěží mnoho. Bylo to asi také dáno tím, že se soutěží nezúčastňovalo tolik týmů jako třeba v basketbalu, ale musím říct, že když jsme poprvé vyhrály titul v lize žen, tak to byl úspěch, který nikdo nečekal a pro nás to v tu chvíli bylo jako kdybychom vyhráli mistrovství světa. Také jsem byla několikrát vyhlášená do nejlepší sedmičky ženské ligy. Toho jsem si opravdu moc vážila. Byla to pro mě taková odměna za celoroční makání. Několikrát jsem také byla mezi nejlepšími sportovci v našem okresu a kraji. Někomu to bude připadat jako nepodstatné ocenění – pro mě ale bylo důležité vidět úspěchy za mou každodenní píli. Když to člověk hraje pro radost a není profesionál, tak ho takové ocenění potěší.

 

Co byly tvé největší herní přednosti? Jak jsi pracovala na jejich zdokonalení?

Myslím, že to byla rychlost, levá ruka, týmový duch. Jak už jsem zmiňovala, později jsem trénovala se strakonickými muži. Můj cíl bylo jim při tréninku plavecky stačit. Byla to dřina, ale vyplácelo se to. Levou ruku jsem neměla úplně špatnou, musela jsem ale pracovat na přesnosti a také na tom, abych si více věřila a nebyla zbytečně nervózní.

 

Jak bys zhodnotila svou reprezentační kariéru?

Svou reprezentační kariéru jsem začala jako malá asi dvanáctiletá rozklepaná holka, která se do výběru dostala jako jedna z posledních a která ze začátku nosila míče a flašky s ionťákem. Na prvním turnaji v Holandsku jsem dostala příležitost jít do vody až po několika zápasech, tam jsem dostala pár kopaček a šla si zase sednout na lavičku. Postupem času jsem si vybojovala své místo v základní sestavě a doufám, že jsem ke konci kariéry byla jedna z opor. Ne ta největší opora, ale své místo jsem tam měla a několik úspěchů jsme také za mé působení zaznamenaly.

 

Kdy tě poprvé kontaktoval nějaký zahraniční tým příp. jak si do týmu přišla? V roce 2007 na mezinárodním turnaji v Taviře jsi zmínila, že je pro tebe důležité udělat maturitu a poté hrát např. v Itálii, Maďarsku nebo Španělsku kvůli jejich úrovni. Proč jsi nakonec zvolila Francii?

Ano, vzdělání pro mě bylo důležité. Když mě oslovit maďarský tým a já ještě neměla maturitu, tak jsem musela odmítnout. Neměla jsem zase takové velké nabídky do všech koutů světa, ale pár týmů mě oslovilo. Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu tam, kde je možné také studovat a kde mě bude tým podporovat i v jiných odvětvích, než je vodní pólo. Proto jsem zvolila Francii. Začala jsem tam studovat nejprve francouzštinu a později jsem začala studovat vysokou školu. Musím říct, že učit se vysokoškolské předměty v jazyce, který jsem se teprve učila, bylo šílené. Vše jsem si musela nejprve překládat do češtiny, naučit a pak znovu překládat do francouzštiny se slovy, které znám. Bylo náročné. Vlastně to bylo peklo a já to chtěla asi 100krát vzdát, ale nakonec jsem to nevzdala a vysokou školu dokončila. Možná kdyby nebylo našich, tak to vzdám no.

 

Ve Francii si působila od roku 2008-2012, kdy jste se se svým týmem staly šampionkami Francie 2x za sebou, jak takový Francouzský šampionát probíhá, kolik je ženských týmů? Předpokládám, že stát se mistryní ve Francii je něco jiného než v ČR?

Je to určitě trochu jiné. Více týmů v soutěži (asi 7 týmu v 1.lize), větší konkurence. V týmech byly profesionální i neprofesionální hráčky. Myslím, že francouzská soutěž je prestižnější než ta česká, ale asi ne taková jako třeba v Itálii, ve Španělsku nebo Maďarsku.

 

Lišil se hodně tréninkový proces v zahraničí? V čem byly největší rozdíly?

Ano. Tréninky byly dvoufázové, doplněné posilovnou. Před tréninkem jsme museli přijít alespoň o půl hodiny dřív a pořádně se rozcvičit – to se možná v Čechách trochu podceňuje, ale třeba se mýlím. Zápasy se hodně probírají pomocí videa, někdy možná až moc. Francouzi více řeší techniku s míčem a někdy se snaží předělat techniku u starší hráčky. To mě moc nevyhovovalo, protože když se člověk něco učí od malička, tak není úplně reálné snažit se mu techniku změnit. Ale to je jen můj názor, někomu by se to třeba líbilo. Francouzi jsou hrdý národ a není úplně nejlehčí se mezi jejich francouzskými hráčkami prosadit.

 

Co ti dal tvůj pobyt v zahraničí hráčsky a lidsky?

Člověk je najednou v cizí zemi, nikomu nerozumí, město vůbec nezná, spoluhráčky také ne. Není to úplně lehké. Byla jsem prostě „hozena do vody“ a musela začít plavat. Asi nejlepší zkušenost a lekce pro devatenáctiletou holku, která do té doby žila u rodičů, a nic jí nechybělo. Každému teenagerovi bych přála takovou zkušenost. Člověka to zocelí, otevře mu to obzory. Díky vodnímu pólu a také škole jsem mohla potkávat lidi různé národnosti, různé barvy, různého náboženství, lidi různých názorů a životních zkušeností. Hrozně moc mě to obohatilo. Podle mě vás nic nenaučí víc, než potkávání lidí a povídání si s nimi. Člověk se dozví neskutečně mnoho informací a tím, že je to ve formě povídání, tak si z toho opravdu hodně pamatuje. Nikdo by neměl váhat a alespoň na chvíli vycestovat a poznat jiný kraj, jinou kulturu. Naši rodiče a prarodiče to štěstí neměli, my ho máme, tak je potřeba to využít.

 

 

Máš nějaký sportovní zážitek, na který nikdy nezapomeneš?

Mistovství Evropy B v Manchesteru. Měli jsme skvělý tým. Jarda Bartůněk byl trenérem. Celý turnaj jsme si moc užili. Ten týmový duch z nás úplně sálal. Ve vodě jsme makaly do posledního dechu a mimo vodu jsme zpívaly, tancovaly a usmívaly se… Velká sranda tam tenkrát byla a super výsledky jsme podávaly.

 

         

 

Jaké byly další plány po působení ve Francii? A vyplnily se?

Mé plány byly vrátit se do Čech, najít si práci, kde využiji francouzštinu a začít další kapitolu mého života. Nebudu lhát, když řeknu, že mé plány také byly se usadit a mít rodinu. Vše se vyplnilo a já jsem za to moc šťastná.

 

 

Můžeš nám převyprávět nějaký sportovní zážitek, na který nikdy nezapomeneš?

Tak to byl jednoznačně zápas na Mistrovství Evropy v italském Bari. Byla jsem tam zase jako jedna z nejmladších a spíše jsem střídala, když si holky potřebovali odpočinout. Pak přišel zápas s Řeckem – jedním z nejlepších týmu na turnaji. Zápas to byl překvapivě vyrovnaný a ke konci 4. čtvrtiny byl stav 4:3 pro Řekyně. Řecká hráčka byla vyloučená a my hráli přesilovku. Náš trenér Jarda Bartůněk mě dal do vody, protože on mi prostě vždycky věřil. Hrála jsem na křídle a vedle vzadu hrála Verča Bartůňková. Chvíli jsme si házeli míč dokola a čas ubíhal. Najednou Verča nacicovala s míčem na bránu, celá obrana stála na ní a ona mi to přehodila a čekala, že vystřelím. Já ale měla strach, ruka se mi klepala, tak jsem párkrát zamávala a míč jí vrátila. Ona to celé zopakovala, ale po druhé, když mi házela míč, tak dost hlasitě zakřičela: Neboj se, vystřel!!!! Já asi v tu chvíli i zavřela oči, a co největší ránou jsem míč poslala směrem k bráně…a byl z toho gól a pro mě zážitek, na který vzpomínám dodnes.

 

         

 

Proč jsi poměrně brzo ukončila kariéru aktivní hráčky? Nechtěla jsi podobně jako Tvá spoluhráčka Veronika Bartůňková zůstat ve Francii?

Ano, kariéru jsem ukončila poměrně brzy, protože jsem chtěla pokračovat ve studiu a musela jsem si také vydělávat, abych ve Francie mohla žít. Takže jsem při škole začala pracovat a tím pádem bych nestíhala všechny tréninky, což klub od zahraniční hráčky, které platí ubytování, vyžaduje. Tak jsem bohužel musela s aktivním sportem skončit. Na tým mám ale krásné vzpomínky a s holkami jsem v kontaktu stále. Byly to krásné roky, které mi toho daly do života strašně moc.

Ač to tak nevypadalo, tak já stejně ve skrytu duše věděla, že se jednou vrátím za mou rodinou do Čech. Je pravda, že jsem chtěla žít v zahraničí, u moře, ve velkém městě, tam, kde to žije a asi jsem potřebovala tu “zahraniční lekci”, abych se stala pokornější a začala si vážit toho, jaký je v Čechách život. Člověk do toho hold musí dospět, nasbírat zkušenosti a pak si udělat obrázek o tom, jak se žije v zahraničí a jak se žije doma v ČR. Česko jsem vždy milovala, ale od návratu z Francie ho mám ráda ještě o něco víc. Často se setkávám s názory, že jsem měla raději zůstávat v Nice, u moře, kousek od Monaka. Já si ale myslím, že by každý měl zkusit žít pár let v zahraničí a sám by si možná uvědomil, že tady není na co si stěžovat. Nikde to samozřejmě není dokonalé, já si ale myslím, že slovo dokonalost je subjektivní a tím pádem můžu říct, že pro mě to TADY dokonalé je a taky zbožňuji jižní Čechy a už nechci žít nikde jinde. Kdybych vyhrála ve Sportce, tak si teda nějaké to letní sídlo u moře koupím a budu tam jezdit na pár týdnů s rodinou relaxovat.

 

 

Chtěla bys, aby tvoji synové jednou hráli vodní pólo? Přeci jen k němu budou mít blízko, dědeček trenér, strýc Martin hráč a maminka taktéž.

Já i můj muž jsme sportem vyrůstali a samozřejmě chceme, aby se děti nějakému sportu věnovaly.
Sportem se naučíme disciplíně, pravidlům, sebekázni, cílevědomosti, touze po tom něco dokázat. Tvrdé dřině. Když člověk ve sportu uspěje, přichází neskutečná euforie a radost, když naopak prohraje, musí se sebrat, jít dál a zkoušet to znovu a znovu. Snažit se zlepšovat. Mít týmového ducha, obětovat se pro ostatní, být oporou, ale také vyčnívat a prosazovat se sám. Všechno tohle se jim bude hodit v budoucím zaměstnání a konec konců i v jejich životě. Když si kluci vyberou vodní pólo, tak budu samozřejmě ráda, protože tomu trochu rozumím a budu jim do toho moci “kecat”.
Když si vyberou jiný sport, tak je v tom budeme také 100 % podporovat, vozit je na každý trénink a sledovat každý jejich zápas. Chceme jim zkrátka ukázat směr a je už na nich, jakou si sami zvolí cestu.

 

Jaké máš cíle do dalších let? Myslím tím hráčské, trenérské, nebo třeba i funkcionářské?

Hráčské? Tak třeba si ještě jednou zahrát s mými holkami českou ligu, to bych ale musela začít něco dělat, a nejen o tom mluvit.
Trenérské? Nikdy neříkej nikdy. Dnes vám tu odpovím, že rozhodně ne a vy mě za pár let uvidíte pobíhat kolem bazénu, protože mě tam mé děti budou potřebovat.
A funkcionářské? Tak můj cíl je stát se předsedkyní svazu vodního póla...to byl samozřejmě vtip. I když já bych nebyla špatná předsedkyně.

 

Jaká je podle tebe budoucnost českého póla?

Přála bych si říct, že to bude lepší a lepší, ale přijde mi, že týmů ubývá a úroveň není taková, jako tomu bylo před lety.

Máme ale spoustu mladých nadějí, a to by podle mě měla být ta hudba budoucnosti. Děti vodní pólo zajímá víc a víc. Každý kluk už nechce hrát jen fotbal a hokej, ale zkouší nové sporty. Vodní pólo je krásný sport, drsný sport, neskutečně zajímavý sport. Dětem stačí málo, ony rády zkouší nové věci. Je ale důležité se je snažit u póla udržet. Když uvidí pevnou základnu, dobré trenéry, zajímavé tréninky, na které se každý den budou těšit, tak se budou stále vracet a pólo začne být nedílnou součástí jejich života. Je také potřeba dětem ukázat zahraniční pólo, aby si našly své vzory, aby koukaly na evropské a světové soutěže a tím se neustále učily. Opravdu ze srdce všem malým pólistům a pólistkám přeji, aby zažili alespoň to období, co jsme zažili my - cestování s pólem po Evropě, po světe, potkávání se se světovými špičkami. Aby poznali tu důležitost na každém zahraničním turnaji, to šimrání v břiše, když začala hrát česká hymna a všichni povstali. To jsou chvíli, které si člověk pamatuje do konce života. Já ale doufám, že se to vyplní a já jednou budou koukat na české vodní póla třeba na Olympiádě.

 

 

 

 

 




Partneři

Kontakt

WATER POLO SPARTA PRAHA
Schöfflerova 2050/32, Praha 3
telefon: +420 732 467 600
sekretariat@spartawaterpolo.cz

Officiální stránky klubu

Vodní pólo Sparta Praha