English
WATER  POLO SPARTA  PRAHA
CELOROČNÍ
NÁBOR ČLENŮ

Nábor vodní pólo
VÍCE ►

Nábor Sparta WP - září 2018

Trénink s Davidem
Sdilet na facebooku
Historie XIV. - Veronika Bartůňková
21.12.2021

Veronika Bartůňková, ostrostřelkyně s rukou od pána Boha, sbírala týmové i individuální trofeje po hrstech. Bývalá kapitánka reprezentace a mnohonásobná mistryně ČR nám v dalším díle pořadu o významných osobnostech českého vodního póla vypráví o svých začátcích v mládežnických kategoriích, přes legendární stříbro na ME juniorek v Manchesteru, slunná léta v Kalifornii a působení v univerzitní NCAA, kde byla členem all star týmu a patřila mezi nejlepší střelce ligy, úspěchy v Řecku a titul s Nice až po současnost.  

 

V kolika letech si začala hrát vodní pólo a kdo tě k němu přivedl?

Vodní pólo jsem začala vnímat velmi brzy, protože se mu od mládí věnoval můj taťka, Jaroslav Bartůněk. Už jako malou mě bral s sebou na bazén a já jsem si hrála v malém bazénu pro děti ve Strakonicích a sledovala jsem mužské tréninky, okoukavala jsem jak muži trénují, jejich finty a vůbec jejich fungování mezi sebou. Dokonce jsem se takhle naučila i plavání kraula. Vždycky se mi líbila ta parta, vtípky, byla to prostě druhá rodina. Já jsem ale pólo nejdřív vůbec hrát nechtěla, nepřišlo mi ze začátku tak atraktivní, chtěla jsem spíš dělat synchronizované plavání (ale ve Strakonicích nebyl žádný tým).  A jak se mě spousta lidí v mém okolí ptala, jestli také budu hrát jako táta, říkala jsem, že určitě ne a dala jsem se na házenou (i když jsem na bazén chodila dál a když se dalo tak jsem trénovala).

 

Kdo byl tvým prvním trenérem?

Mým prvním trenérem ve Strakonicích byl nenahraditelný a charizmatický Pepa Janeček. Házená mě také moc bavila, na našeho úžasného trenéra pana Zbyňka Antošovského vzpomínám dodnes, jeho metodika mi hodně dala i později do póla (tyto dva týmové sporty jsou si dost podobné) a hlavně do života. Na pólo jsem ale nezanevřela, a chtěla jsem hrát oba sporty, bavilo mě to.

    

Proč jsi nakonec dala přednost pólu před házenou?

Do zhruba 13ti let jsem hrála obojí. Později to už ale nebylo možné, a protože s pólem a národním týmem juniorek jsme jezdili na turnaje do zahraničí a s házenou max na Slovensko, bylo rozhodnuto. Jsem ráda, že jsem si nakonec vybrala vodní pólo, je to pro mě srdcový sport, ten který mě spojoval s tátou, takže zpětně bych si vybrala úplně stejně.

Co tě v mládí na pólu nejvíce bavilo? Ráda vzpomínáš na své začátky?

Na pólu ve Strakonicích jsme měly skvělou partu a pólo mě opravdu chytlo. Vzpomínám si, jak jsem jako malá sledovala starší hráčky (tenkrát hlavně holky z Plzně, které byly v mém dětství nejlepší tým v ČR) a snažila se od nich učit. Už od mládí jsem jezdila na soustředění s národním týmem, nejprve juniorským a pak ženským, moc mě bavilo trávit čas v partě, zažily jsme nespočet zážitků, i prvních vodnopólových lásek... Moc ráda na to vzpomínám a doufám, že i moje děti jednou najdou takovou vášeň pro sport a zažijí podobné okamžiky jaké měla štěstí zažít moje generace.

Byla ve Tvém mateřském, nebo jiném klubu v ČR, nějaká osobnost, kterou jste si bral za vzor? (trenér, hráčka…?)

Od malička jsem si všímala hráčů v TJ Fezko, kam jsem s tátou chodila. Nejdříve jsem sledovala mužský tým, tátu a ostatní, jak vše funguje. Dá se říct, ze můj první vzor byl táta, sledovala jsem jak hraje centra, jeho práci nohou, někdy na něm viseli tři hráči a on stejně dal gól, třeba s hlavou pod vodou, ale míč udržel. Věděla jsem, že mám jiné fyzické předpoklady (spíš rychlost než sílu), ale i tak, jsem se snažila učit různé triky a vychytávky.  Potom jsem se soustředila na holky, opravdu moje první vzpomínky vedou k plzeňským holkám (Lucka Křížová Marcela Krůtová, a další, nevím přesně už jména, ale obličeje si pamatuji, byly to pro mě ty starší, zkušenější, vzhlížela jsem k nim v mých začátcích). Pamatuji si, že na soustředěních všechny dobře plavaly (většina byly i plavkyně), to mě později naučilo nosit na plaveckou část tréninku brejličky a čepičku, my začínaly opravdu tak jednoduše, bez silikónové čepičky nebo brejliček, ty začátky byly spíše vodnopólové a část plavání nebyla dobrá technicky, to jsme moc neuměly. Ale rychle jsme se doučily, řekla bych, po pár letech jsme začaly vyhrávat ligu a dodnes mladé holky drží první místo v ČR!!

Jsem velmi ráda a trošku i hrdá na to, že naše generace začala něco, co je dnes už legendou strakonických sportů, strakonické ženské vodní pólo je moje srdcová záležitost a jsem šťastná, že další trenéři, nové mladé hráčky pokračují v tom co jsme začali s Pepou Janečkem a potom s tátou, jako trenérem.

Poté v národním týmu jsem hodně okoukavala Natálku Sejkorovou nebo Báru Šlajsovou, a pak už jsem sledovala hlavně ty zahraniční hvězdy.

Možná zajímavostí je, že když jsem začala hrát profesionálně v Řecku, některé moje vzory se staly mými spoluhráčkami a/nebo kamarádkami. Patricii del Soto (dlouholetá 1. brankářka španělského ženského týmu, poté i kapitánka) jsem obdivovala pro její odhodlanost, vytrvalost, neskutečnou rvavost, když jsem potom hrála za Olympiakos a ona za Vouliagmeni, zkamarádily jsme se. Také jsem vždy obdivovala Agnes Valkai nebo Ritu Dravucz, úžasné maďarské hráčky, a zase, z Agnes jsme spolu hrály v Olympiakos a staly jsme se kámoškami, dodnes jsme v kontaktu, hodně mi pomohla když mi odešel táta. Velkým vzorem pro mě vždy byla Lefke Van Belkum, holandská vítězka Olympiády v Pekingu z r. 2008 – když jsem s ní hrála za Ethnikos v Řecku zjistila jsem jak úžasné nahrávky může dávat, jak pohodlné je hrát s někým na tak vysoké úrovni, to byla opravdu třešnička na dortu mít někoho takového a moci se vzájemně podporovat na tréninkách a zápasech. Při mém působení v Ethnikos v Athénách jsem měla to štestí poznat Bronwen Knox, úžasnou kapitánku Australského týmu, která se účastnila 4 olympiád a byla moji skvělou spoluhráčkou v řeckých Ethnikos, moc jsem se od ní naučila a rok s ní bydlela.

Připomeň nám prosím víc Tvůj vztah s Tvým tatínkem Jardou Bartůňkem, dlouholetým trenérem Fezko a i české reprezentace. Jakou roli hrál ve Tvém životě, co si na něm oceňovala a jak ses vyrovnávala s jeho náhlým odchodem na turnaji v Portugalsku, kde ho postihla srdeční příhoda.

Můj táta vždy byl vodnopólovy srdcař, vodní pólo pro něj bylo vše. Opravdu jsem se dokázali bavit o zápasech, hráčích, různých taktikách do detailu, myslím, že mamka to s náma doma neměla lehké. Dokázali jsme vše rešit i hodiny. Táta byl moc hodný človek, naučil mě pokory a to, že když něco děláš (ať uz je to zápas v pólu, den ve škole, čas strávený s kamárady, ...) – dělej to naplno a buď na 100 procent v tom momentě, žij přítomností. To mi vlastně pomáha dodnes. Táta byl i nervák, ale to do sportu patří, musím se přiznat že to mám po něm a moje starší dcera Nina také – dokážeme se pro něco zapálit a potom rozčílit z ničeho nic.. i když po všech těch letech a zkušenostech jsem pochopila, že nejde o život a jak říkava moje maminka: ‘‘Chleba levnější nebude, když vyhrajete‘‘- dnes už to chápu a je to správné nebrat sport tak vážně – jste potom víc uvolněnější a hrajete pro radost, což je nejdůležitější.

K tátovi... obdivovala jsem ho pro jeho zapálení pro pólo, pro jeho neskutečnou energii pro všechno co se póla týkalo. Opravdu to byl jeho svět, kde byl štastný. Když v březnu náhle odešel, otočil se mi svět o 360 stupňů. Bylo mu nedožitých 49 let a tahle rána přišla z čistého nebe. Pamatuji si jak mi sestra volala do Řecka, já byla na večeři s přítelem, nechápala jsem proč mám tolik nepřijatých hovorů. Nic jsem netušila.. Ségra chtěla, abych se to nedozvěděla od někoho jiného. Když jsem to slyšela, tvrdila jsem, že to není pravda. Ještě ten večer za mnou přijely holky z týmu, následovalo zhrouceni, probrečený let do Prahy, tam už můj brácha, který mě dovezl za mamkou domů. Celý svět a můj dosavadní život se mi změnily. Táta se v tu dobu chystal jet na Champions Four (turnaj nejlepších evropských týmu toho roku) co jsme s Olympiakos pořádali na Krétě a vím, že byl nesmírně pyšný, že budu hrát na tak prestižním turnaji, ale nikdy mi to vlastně neřekl. Poslední velkou vzpomínku na něj mám z ME B žen v Manchestru z roku 2008 – vyhrála jsem nejlepši hráčku turnaje a úplně si pamatuji, jak na mě koukal se slzama v očích, podívali jsme se na sebe a nebylo potřeba slov, vědela jsem, že je štastný. Úplně poslední vzpomínku mám, když mě vezl na letiště na můj let do Athén a ja mu koupila to drahé kafe na letišti ve stylu: „Když mám teď ten pólistický plat v Olympiakos, pozvu tě na kávu za 200 Kč‘‘ Potom už si pamatuji jak si mávame, a pak už jsem ho nikdy nevidela.

 Opravdu je to pro mě nesmírně tězké ještě teď, po 11ti letech. Vůbec si nedokážu představit jak to muselo být šokující pro holky co je taťka trénoval na juniorském turnaji ve Figueiras v Portugalsku a odešel tak náhle, před nimi. Byla s nimi i moje neteř Terezka Hálová a věřím, že to pro ni muselo být zdrcující. Zpětně bych jim všem chtěla moc poděkovat, jak byly statečné a jak nás tam tenkrát reprezentovaly, hrály výborně, vyhrávaly a měly našlápnuto na úžasný výsledek. Dnes už vím, že taťkovi bylo v tu chvíli dobře, že dostal náhlou srdeční příhodu ve chvíli když byl šťastný a spokojený. Měl nemocné srdce (neléčené) a paradoxně to, že vyměnil stres z práce a denního života za spokojenost na bazénu, mělo za následek jeho náhlé selhání. Tohle mě uklidňuje, že odešel tak rychle a šťastný.

    

Pověz nám něco o Tvé mládežnické kariéře (tituly, medaile, příp., jiné úspěchy na klubové úrovni?)

Výsledky si opravdu nepamatuji, ale vím, že jsme hráli ze začátku s klukama, mix holky kluci a že to byla velká sranda. Mám z těch let opravdu nespočet krásných vzpomínek. S Fezkem Strakonice jsme potom v dorostu a ženách začaly vyhrávat ligu s Pepou Janečkem, to bylo skvělé a přineslo nám to další možnosti být v reprezentaci, cestovat (to já vždy milovala). Pamatuji si, že někdy kolem mého 15. roku jsem byla pozvána do Českých Budějovic na junior sportovce roku jižních Čech. Umístila jsem se někde kolem 5. místa a byla jsem moc pyšná na to, že vodní pólo se dostalo i před velmi známe a popularní sporty a sirší veřejnost se mohla o nás tímto způsobem dozvědět. Podobný, ještě lepší pocit, jsem zažila v Praze s tehdejším předsedou svazu panem Reittingerem, když jsme přebírali cenu za 2. místo na juniorské Evropě v Manchestru mezi různými hvězdami českého sportu, takže zase na chvilku ten náš sport mohl zazářit a ukázat, že jsme tady taky a že když se pracuje (dlouhodobě!!...) s určitou talentovanou skupinou sportovců (dětí), dají se získat snové výsledky.

Několik let jsem také vyhrávala umístění v sedmičce roku nebo nejlepší střelkyni v ženské kategorii, ale to je vždy o týmu a o týmové práci, která byla úžasná s naší partou v TJ FEZKO Strakonice, v kolektivním sportu jsou individualní ceny druhořadé, nejduležistější je společný výsledek.

Co byly Tvé největší herní přednosti? Jak jste pracovala na jejich zdokonalení (na tréninku i ve volném čase)?

Z házené jsem měla vytrénovanou střelbu z dálky, potom rychlost při přechodu do útoku, rychlé střihy pro změnu směru, dobrý výšlap, předvídavost situace. To vše jsem trénovala na trénincích, v létě jsme doplňovali beach volejbalem, během… Při mé kariéře v Los Angeles jsme potom 3x týdně trénovaly v posilovně se specialním trenérem, plavaly každý den dlouhé tratě, trénovaly hodiny taktiku a techniku. Ale to je na dlouhé vyprávění. V Řecku jsem odkoukala tu jejich neskutečnou zdravou drzost a naučila jsem se dost dobře strílet poslepu z pravé strany, to byla taková moje finta.

Jak bys zhodnotila svou reprezentační kariéru? Pokud si nepletu jsi držitelkou stříbrné medaile z mistrovství Evropy juniorek?

Ano, náš největší úspěch s reprezentací ČR bylo 2. místo na Evropě juniorek v Manchestru. Na tenhle turnaj nikdy nezapomenu. Měly jsme úžasný tým, táhly jsme za jeden provaz a určitě jsme nebyly žádní favoriti. Na turnaji startovaly všechna hvězdná družstva z Evropy. Probíraly jsme se zápas po zápase pomalu, ale jistě. Skvělý a určitě nejenergetičtější trenér co jsem kdy poznala, Pepa Janeček a nenahraditelná ikona českého vodního póla pan Jarda Novák z Plzně, byli úžasnou oporou, pozitivní, dobře naladěni, plni elánu a důvěry v nás. Když jsme šly do semifinále s Holanďankama přiletěl nás podpořit táta s Pavlem Duškem (jeho dlouholetý kamarád, duležitý funkcionář a ředitel strakonického bazénu), který toho udělal velmi mnoho pro rozkvět našeho sportu ve Strakonicích. Nedávno odešel a bude všem moc chybět. Myslím, že uz se tam nahoře s tátou našli.

Nikdy nezapomenu na tu atmosféru – celé hlediště oranžové, na Holanďanky přijela spousta fanoušků a my tam měli dva pořádný chlapy s českou vlajkou, kteří je stejně všechny překřičeli. Vyhrály jsme 4:3, zápas byl neskutečný nervák, představte si, že za hodinu a čtvrt padne jen 7 gólů, v podstatě v kuse jsme jen plavaly, hrály bez přestávek, bylo to neskutečně fyzicky náročné, ale o to krásnější, když nakonec rozhodčí zapískal konec. Pamatuji si, že když jsem ke konci dala 4. gól, Noeki Klein co mě bránila se přede mnou rozbrečela a gratulovala mi ještě ve vodě, to bylo v roce 2000 a potom v roce 2008 Holanďanky (na 80 procent naprosto ty samé z tohoto zápasu) vyhrály zlato na olympiádě v Pekingu. Je to velká škoda, že s nimi se od tohoto roku naplno pracovalo a dotáhly to nejdál jak to jde a bohužel z našeho týmu v roce 2008 už půlka ani pólo nehrála.

Při turnaji nám kamarádka a byvalá spoluhráčka ze Strakonic Jana Křížová dělala skvělou reklamu na radiu Faktor v jižních Čechách a spousta našich znamých a samozřejmě rodiny sledovali naši cestu do finále. Tam jsme se potkaly s Řekyněma. V den finále jsme měly opustit hotel, ještě nám měnily letenky, protože jsme měly odlétat ještě před finálem. Nikdo ze svazu nečekal, že se dostaneme tak daleko a jak tomu už bývá, z ekonomických důvodů nám koupili levnější letenky v den finále. To se tedy muselo přebookovat, ale z hotelu jsme opravdu měly odejít, domluvily jsme si alespoň čekaní v lobby hotelu. Pamatuji si, jak jsme pospávaly v křeslech recepce a čekaly na “FINALE”. Bohužel jsme prohrály 6:8, ale nechaly jsme tam srdce a bojovaly jsme do posledního písknutí. Ten tým z Manchestru byl opravdový dream team a nikdy na něj nezapomenu. Když jsem začala hrát v Řecku v roce 2008, většina Řekyň z tohoto zápasu byly mé spoluhráčky nebo rivalky ve Vouliagmeni a ještě si ten zápas tento turnaj pamatovaly. Tato chvíle byla opravdu velká pro české ženské vodní pólo a přála bych si, aby se zopakovala u maldsích generací. Moc bych jim přála tohle zažít.

Kdy tě poprvé kontaktoval nějaký zahraniční tým příp. jak si do týmu přišla? Mám na mysli nějaký zlomový turnaj, nebo jiný výjimečný výsledek, kdy si tě všimli?

Jak asi víš, moje první a největší angažmá bylo v Americe, v Los Angeles. Trener Jovan Vavic mi zavolal na základě nějakého turnaje, možná kvalifikace na OH 2004. Už nevím přesně. Jen vím, že nikdy nevíte, kdo a kdy si vás všimne, takže hrajte vždycky naplno.

 

Jak se upeklo Tvoje první zahraniční angažmá v USA? Co Ti dal Tvůj pobyt v USA hráčsky i lidsky? Co bys nám řekla o Tvé spolupráci s Jovanem Vavicem v americkém univerzitním týmu USC?

Pamatuji si, že Jovan na mě dostal na svazu číslo a volal mi na mobil. Já jsem si myslela, že si ze mě kamarádi dělají srandu, nevěřila jsem, že je to opravdu Jovan Vavic z USC, Kalifornie. Dalo mu to práci mě přesvedčit, že mi vola opravdu on. Ptala jsem se odkud má číslo, co je to za tým, přišlo mi to jako sen. Po zkouškách v Praze na SAT test (Angličtina, matematika), spouste vyplněných formulářů, motivačním dopise atd, jsem 31.12.2004 (18 let) letěla do L.A. Přiznávám, že ve mě byla malá dušička. Mamka trošku plakala, táta byl strašně rád, samozřejmě a už se těšil, až bude sledovat výsledky týmu na stránkách školy. Tenkrát mi pomohla další ikona, tentokrát slovenského póla, skvělý Juraj Zaťovič – vlastně další hráč, kterého jsem si brala za příklad. Vysvetlil mi co a jak a byl mi oporou při studiích a hlavně při nelehkých situacích s náročným trenérem. 

Pobyt v L. A. mi dal do života strašne moc, musela jsem si vše zarizovat sama a to v čerstvých devatenácti není úplně jednoduché, byla to velká škola života. Holky z týmu a trenéři byli ale skvělí, velmi mi pomohli a vše vysvětlili. Všechny peripetie co se mi tam přihodili by dali asi na knížku, ale když se ptáte na Jovana - byl to pro mě určitě ten nejtěžší a nejtvrdší, ale také nejodhodlanejší, nejpreciznější trenér jakého jsem kdy poznala. Dokázal dovést do finále NCAA nespočet týmů jak ženských tak mužských, patří mu veliký obdiv. Je pravda, že jsme si na začátku nesedli, ale myslím že za ty 4 roky jsme si toho dost prožili a navzájem se dokázali ocenit.

    

Lišil se hodně tréninkový proces v zahraničí? V čem byly největší rozdíly?

Upřímně? Lišil se nesmírně, diametrálně... Dostala jsem plné stipendium, to je obrovská zodpovědnost. Tým, trenér, všichni od vás hodně očekávají. Je to vlastne skoro jako plat, který si musíte zasloužit. USC v té době stálo cca 45 000 dolarů na semestr, univerzitu jsem vystudovala za 4.5 roku tedy 9 semestrů. Trénovaly jsme denně, i o sobotách plus vetšina víkendu zápasy, na které se často létá. Někdy jsem se učila víc na pólo než do školy, Jovan nám dával vytisklé několikastránkové připravy, propracované do nejmenších detailů. Příprava byla ve vodě, v posilovně, doma a na poradách velmi intenzivni, hlavně před velkými zápasy jako byly UCLA nebo Stanford. Když jsem poté začala hrát profesionálně v Řecku, vše bylo snadnější, USC mě neskutečně dobře připravilo, nic už nikdy tak těžkého nebylo.

Na druhou stranu jsme měly neskutečně dobré podmínky, bazén k dispozici téměř kdykoliv, výborné vybavení, kvalitní oblečení, jedly jsme v krasných restauracích a bydlely ve skvělých hotelech, všechno bylo velmi profesionálně zařízené. Ve škole jsme si musely držet dobré výsledky, vše bylo propojené a administrativa ze školy a tým trenérů na pólu byli v neustálém kontaktu, aby vše dobře šlapalo. Systém zkombinování sportu na vysoké úrovni a vysokoškolských studií je v Americe opravdu na vysoké úrovni a moc se mi líbí, že můžete pokračovat se sportem na profi úrovni a u toho studovat velmi prestižní školu, to je velmi složité v Evropě a obdivuji ty, co to dokáží skloubit.

Měla si nějaký problém v novém prostředí? Pociťovalas v týmu konkurenci?

Ano, samozřejmě. Dala jsem se na boj, tak jsem bojovala. Přiletěla jsem do L.A. 31.12., na Nový rok, nebylo to úplně jednoduché nechat doma rodinu, přátelé. Víte, tehdy ještě nebyl whatsup a všechny socialní sítě byli celkem v plenkách, takže jsem kontakt s domovem měla spíš minimální. Každá karta na zavolaní byla strašně drahá, za 20 dolarů jsem domu zavolala na několik minut. Nejvíc jsem byla v kontaktu se ségrou přes email. Jednou o Vánocích mi potom dala všechny emaily vytiskle a svázané do knížky, byl to jeden z nejlepších dárků co jsem kdy dostala. Můžu vám říct, že je to jednu chvíli na záchvat smíchu a potom i na pláč, v těch emailech je strašně emocí a pravdy.

A konkurence? Obrovská, samozřejmě. V týmu nás bylo až kolem třiceti, i holky co chtěly být na seznamu hráček protože je to prestižní. Když jsem přišla, mohla jsem zapomenout na moje číslo 4 (co měl i táta), protože ho měla přede mnou Erika Figge, reprezentantka USA a starší hráčka. Vše si v takovém týmu musíte zasloužit, porvat se o to. Při tréninkách jsme byly veliké rivalky, ale pak mi došlo, že právě to nám pomahá byt lepší a lepší a porazit i ty nejtežší soupeře. To vše pro mě bylo nové, nikdy jsem nezažila takovou souteživost a houževnatost v českých podmínkách.

Vzpomínáš na návštěvu USC v Čechách. Co našemu vodnímu pólu tehdy říkaly Tvé tehdejší spoluhráčky?

Myslím, že to pro ně byl šok, to doslova, protože jim byla strašná zima. Když jsme přijeli do Strakonic, moje mamka všem darovala stejné červené čepice (barvy naší školy jsou tmavá červená a horčicově žlutá), ktere jsme pak nosily, také nám s tátou připravili pohoštění po nějakém přátelském zápase a vůbec, moc se snažili, bylo to strašně pěkný.

Bohužel Jovan (trenér) byl celou tuhle návštěvu nemocný a velmi nespokojený s našimi výsledky a dával to velmi najevo. Před odletem do ČR jsme o gól prohrály v lize s našim největším rivalem UCLA a Jovan nám chtěl z naší spring break udělat trošku peklo.  Jeho černohorská krev v mixu s americkým prostředím nám dávala někdy dost zabrat. To ale nemění nic na tom, kolik mě toho Jovan a jeho přesný a dokonalý systém naučil a jak jsem tam za 4 roky vyrostla hráčsky i lidsky.

Pro mě to byl úplně první ‘‘spring break‘‘ a rovnou v Čechách (každý rok se tým vydá na tréninkový kemp při příležitosti školních jarních prázdnin a jednou za 4 roky se vybírá nějaká exotičtěší destinace, protože všechny hráčky právě hrají 4 roky za univerzitu, tak aby jednou za jejich působení zažily takový výlet. Tento rok, protože jsem byla v týmu, to byla Praha a ČR, jinak ty další 3 roky jsme vždy lítaly na Havaj, coz byla pro mě právě ta exotická destinace).

Co se týče jejich názoru na naše pólo – myslím, že byly překvapené, že i v tak relativně malé zemi dokážeme být zapálení pro sport jako oni (myslím Američané) a že i u nás se dá hrát pólo na úrovni.

Můžeš nám převyprávět nějaký sportovní zážitek, na který nikdy nezapomeneš?

Takových je opravdu spoustu. Musím říct, že převažují ty kladné, ty vtipné, na které človek vždy rád vzpomíná. Myslím, že nějaké zážitky už jsem popsala, takže jen okrajove:

• pan Novák z Plzně: komentuje střelbu jedné z hráček: ‘‘Zase tady mám PBO, zase panu bohu do oken, to se nemůžeš trefit do branky?‘‘

• Pepa Janeček:  ‘‘Hlavně se z toho nepos**t.‘‘ – velmi se hodí před težkými zápasy s Ruskama a pak i do života

• To když na mě táta koukal s vlhkýma očima při nějakém úspěchu, na to se nedá zapomenout

• Lucka Votavová (skvělá kámoška ze Strakonic) chtěla natáčet prince Williama při nějakém turnaji v Manchestru jak bude vhazovat míč do bazénu při prvním zahajovacím zápasu a misto něj natáčela kluka (asi nějaký tamní pólista) co plaval položit míč doprostřed bazénu a nenechala si vymluvit, že to není on

• Všechny moje zážitky s holkama ze Strakonic (ony ví), s nároďákem (Natálky zpev ve sprše, díky ní dodnes zpivám dětem ‘‘Já chci mit čapku s bambulí nahoře, jíst kaštany...‘‘), s Hradcem, kde jsem hostovala a moji skvělou kámoškou Májou Dvořákovou, Mirandou Nichols (spoluhráčka a životní kamarádka z USC) se Stefanii Nalmpanti a Agi Valkai, všema holkama z Řecka s Iefke Van Belkum s mými spolubydlícími Bron Knox nebo Sun Yiating (užasná holka, centr činské repre)...

• Když jsem po taťkovo smrti převzala juniorský tým a jela jsem s nimi, autobusem, podotýkám na Ukrajinu do Dněprodzeržinsku na ME. To byl velmi zajimavý výlet v mnoha ohledech, moc mě bavilo je trénovat, motivovat, holky byly užasný a byla jsem na ně moc hrdá. To, že naši řidiči po cestě prodali autobus (!) a my jely z Košic domů vlakem (stály jsme celou cestu, viď Kájo), to byla jen trešnička na dortu.

Jaké byly Tvé další kroky v kariéře po prvním angažmá v USA? Hrála si ještě v jiném klubu v zahraničí?

Můj seniorský rok v USC mi zavolal pan Takis, manažer Ethnikos v Athénách a nabídl mi hrát profesonálně pólo tam, to mě učarovalo, vždycky jsem chtěla hrát pólo profesionálně, byl to můj sen, který se splnil. Hned po absolvovaní a obdržení diplomu na USC jsem se tedy vydala do Athén.

Hrála jsem jednu sezonu za Ethnikos, skončily jsme druhé po Vouliagmeni a odehrály jsme velmi dobrou sezónu. Hrát profi v Řecku jsem milovala, opravdu to byl rok plný zážitků, radosti, týmové spolupráce. Po této sezóně se mi ozvala trenérka z Vouliagmeni, ale také Olympiakos, kam jsem další rok prešla. Haris Pavlidis, který teď myslím trénuje Kanadskou repre byl skvělý trenér a moc jsme si sedli. Tento rok ale Řecko zakázalo víc než 2 cizinky na zápas tuším a my byly 4 už s podepsanou smlouvou (Agi Valkai, Eszter Tomaszkovicz, Sun Yating a já), takže to bylo velmi těžké. Připravovat se na každý zápas naplno a nevědět jestli budu hrát. Nicméně jsme se tento rok účastnily champions 4 na Krétě a dosáhly krásných výsledků.

 

V současné době žiješ ve Francii, věnuješ se vodnímu pólu i dnes? Hodnotila bys francouzské angažmá jako úspěšnější, než to v USA?

Když jsem se díky Karče Faměrové, která tady už hrála, dostala do Nice, vyhrály jsme společěe francouzskou ligu. To byla sezóna 2011-2012. Finále s Nancy nebylo nic jednoduchého, ale daly jsme to. Bylo super hrát zase s Karčou jako předtím za Strakonice nebo repre. Moc jsme si tento rok užily. Rozhodně nehodnotím to angažmá jako úspěšnější, ale jako pěknou tečku za mojí kariérou. Bohužel pólo ve Francii není pólo na profesionální úrovni, takže pokud chcete hrát a pracovat, jde to velmi težko – ta úroveň je zase o něco vyšší a jiná než v Čechách, nejde trénovat jednou, dvakrát týdně to byste si nezahrály. Pokud jste student, dá se, ale s prací už je to složitější. Takže po kariéře pólistky, jak už to tak bývá, hlavně u ženských sportovců, nastala kariéra pracovní, pro mě na letišti. Dnes pracuji na privátním terminále pro soukromá letadla, vedu recepci jedné americké firmy a je to velmi zajimavá, ruznorodá práce. Jako malá jsem chtěla být letuškou, dnes jsem tomu celkem blízko. O ty nejznámější světové hvězdy není tady na Azurovém pobřeží nouze, takže se v práci nenudíme.

    

Jaké máš cíle do dalších let? Myslím tím hráčské, trenérské, funkcionářské?

Hráčské cíle už nemám, to přenechám mladším a natrénovanějším. Trenér v Nice měl nějaké pokusy, ale to už pro mě není. Na druho stranu ráda si dojdu zaplavat, a přiznávám, že když vidím pólisty různých věkových kategorií trénovat, vždy mi srdce zaplesá, úplně bych tam skočila za nimi. Tím se dostáváme k tomu, že trénování by mě bavilo, hlavně malých, kdo ví, třeba jednou budu trénovat svoje dcery, necháme se překvapit.




Partneři

Kontakt

WATER POLO SPARTA PRAHA
Schöfflerova 2050/32, Praha 3
telefon: +420 732 467 600
sekretariat@spartawaterpolo.cz

Officiální stránky klubu

Vodní pólo Sparta Praha