English
WATER  POLO SPARTA  PRAHA
CELOROČNÍ
NÁBOR ČLENŮ

Nábor vodní pólo
VÍCE ►

Nábor Sparta WP - září 2018

Trénink s Davidem
Sdilet na facebooku
XIII. - Petra Koudelková-Robles
29.09.2021

Jakým sportům jste se v dětství věnovala a proč jste se rozhodla právě pro vodní pólo? Přivedl Vás k němu někdo z rodiny?

V mládí jsem se věnovala fotbalu, házený, trošku i volejbalu a basketbalu. Od malička jsem se pohybovala okolo bazénu, kde taťka trénoval kluky. Když se v roce 1993 začalo poprvé formovat ženské pólo, taťka mě “lehce" pošťouchnul, že to můžu zkusit. Chvilku jsem hrála fotbal a házenou a při tom zkoušela pólo, pro které jsem se nakonec rozhodla. Tátovo taktika zabrala. Bohudík, protože na nevodní sporty jsem levá.

 

 

Byl ve Vašem mateřském klubu někdo, kdo byl pro Vás vzorem (trenér, hráčka...)

Taťka, který byl ikonou a legendou českého vodního póla. A moje starší spoluhráčky. Jejich trénovací etiketa a zápal pro hru mě motivovaly (I když jsem u toho často brblala). Ony pro mě byly a pořád jsou vzorem. A co se týče Čudla, vím, že na mě odněkud ze shora kouká.

Když jste začala hrát vodní pólo jako malá, hrála jste společně s chlapci? Jak jste vnímala zápasení proti klukům, přidávalo Vám to na motivaci?

Byla jsem ročník, který mohl hrát za skoro všechny kategorie. Proto jsem za kluky hrála tři, možná čtyři roky? Od malička jsem kluky sledovala, přišlo mi přirozené s nimi s nimi a proti nim hrát. Motivace mi nikdy nechyběla. Ráda jsem slyšela, když trenéři z cizích týmů řvali na kluky, že jim snad holka přece nesebere balon a nedá přes ně gól. Nebo když mi soupeř složil kompliment. Díky hraní s kluky jsem se určitě naučila hrát lépe a na zážitky ze zápasů a turnajů nikdy nezapomenu!!

 

Jak jste zároveň brala muže jako trenéry? Od raného dětství setkáváme více s ženami (jesle, školka, základka), vyhovovala Vám mužská parta více?

Muži trenéři mi nikdy nevadili. Od malička jsem se okolo nich pohybovala, chodila jsem pánskými sprchami a nosila stejný plavky jako kluci do 10 let. Za celý život jsem měla ženu trenérku Natálku (Natálie Sejkorová nyní Marešová) jenom v Hradci v dorostenkách, asistentku v nároďáku a na college. Potřebovala jsem tvrdost mužských trenérů. Taťka na mě nikdy nebyl měkkej, a proto jsem tvrdost nikdy nevnímala jako špatnou (samozřejmě jsem ji vždycky neměla ráda). K tomu mě ještě všichni mužský trenéři obrnili do života. Tímto jim chci všem poděkovat za vytrvalé nervy a za to, kam to s námi dotáhli.

 

Co Vás na pólu v mládí nejvíce bavilo?

Nejvíc mě bavila parta. Jak v Hradci Králové, tak v nároďáku, ale i na mezinárodní úrovni.

Často jsem holky štvala a ony mě, ale díky nim jsem to nikdy nevzdala. Věděla jsem, že je potřebuji jako spoluhráčky, kamarádky a parťačky do nepohody. Trávily jsme spolu tréninky, turnaje, zápasy i soustředění (kolikrát jsme byly spolu celé léto). A také čas mimo bazén. Vždycky jsem věděla, že se na ně můžu spolehnout a že mě srovnají, pokud budu dělat blbosti. Dnes je beru jako rodinu!

 

Na které hráčky z klubů (nebo reprezentace), ve kterých jste hrála, nejvíce vzpomínáte?

To je na dlouhý seznam. Na každou, se kterou jsem se potkala, hrála, rvala ve vodě nebo zapařila na večírku, ráda vzpomínám.

 

Co byste označila za Vaše největší herní přednosti? Jak jste pracovala na jejich zdokonalení?

Jako centr jsem měla rychlou ruku. Často jsem dávala nečekané góly (často jsem se překvapila i sama sebe). Taky jsem měla ráda fyzickou hru, i když několikrát neskončila dobře. Později v kariéře jsem taky dobře četla hru a dostávala se do protiútoku, i když jsem rozhodně nebyla nejrychlejší. Často jsem po tréninku žen zůstávala na bazéně i na muže, abych jela domů na kole s tátou. To byl prostor pro zdokonalení se. Stejně jako období, kdy jsem hrála doslova každý víkend. Nevynechala jsem jedinou příležitost si zaházet nebo zastřílet.

 

 

Jakých největších úspěchů a v jakých věkových kategoriích jste dosáhla s Vaším mateřským klubem?

Jako žákyně a dorostenky jsme vyhrály pár titulů, ale i další medaile. Za ženský jsme v období 1993—2000 byly druhé v české lize. V roce 2001 jsme nakonec vyhrály českou ligu. V roce 2002 jsme pak hrály Pohár mistryň ve Španělsku.

 

 

Můžete nám přiblížit nějaký úspěch či sportovní zážitek, na který nikdy nezapomenete?

Rok 2001, kdy jsme jako hráčky pod 18 let získaly stříbro na Mistrovství Evropy v Anglii. Tehdy jsme porazily ikony evropského póla a proti Řekyním ve finále prohrály jen o 2 góly.Tehdy bylo vidět, že jsme sehraná a dobrá parta.. Dodnes věřím, že kdyby se nám svaz tehdy víc věnoval, mohly jsme to dotáhnout mnohem dál.

 

Proč jste se rozhodla odcestovat do zahraničí? Měla jste v plánu za hranicemi zůstat nebo rozhodla láska?

Po mistrovství Evropy v roce 2001 jsem dostala dvě nabídky: z Holandska a z univerzity v Arizoně. Maturovala jsem v roce 2002 a rozhodla se, že to zkusím raději blíž. Hrála jsem v Holandsku rok, ale pořád mě to táhlo do USA. Nakonec jsem se spojila s trenérem v USA a po domluvě s manažerem holandského klubu Heidelberg odjela do USA. Určitě jsem si před 18 lety nemyslela, že tu budu ještě dnes.

 

 

Jak Vás přijali do týmu a co jste vše stihla v USA odehrát? Naučila jste se tam něco nového, nebo jste odešla plně připravena z ČR? 

Moje cesta v USA nebyla ze začátku lehká. Na americkou univerzitu musí člověk udělat testy. V té době moje angličtina nebyla nejlepší, i když mě bavila a ráda jsem ji používala.

Testy jsem neudělala a místo do Arizony se rozhodla pro Junior College v Kalifornii. Tam mě přijali dobře. Byla jsem jediná zahraniční hráčka, která tam kdy hrála. Trenér byl super. Udělal pro mě, co mohl (hodiny, doučování, bydlení… dokonce mě vzal hned jako čerstvou hráčku na turnaj na Havaj). Do dneška jsem mu za vše vděčná!! Na Chaffey College jsem byla dvakrát ve výběru All America a v roce 2006 získala titul kapitánky a poté hráčkou roku.

Po dvou letech jsem přestoupila na čyřletou Universita Bakersfield. Tam jsem byla pátá nejlepší střelkyně v historii školy, dvakrát zvolená do prvního týmu a druhého týmu. Můj poslední rok jsem byla kapitánka.

Naučila jsem se spoustu. Hra v Americe je mnohem rychlejší, takže jsem se musela naučit líp a rychleji plavat. To je pro centra celkem výzva.Za Chaffey College jsem dokonce ve 22 letech poprvé dva roky závodně plavala. Neuměla jsem obrátky, nenosila brejličky a startovní blok znala jen z dálky. Z Evropy jsem měla dravost a drsnost, což mě proti hráčkám z jiných univerzit, které byly dvakrát takové, pomohlo.

 

 

Měla jste se tam možnost potkat i s jinými českými hráčkami?

V Americe jsem s jinou Češkou nehrála, ale třicet minut ode mě bydlela Verča Bartůňková, která hrála na USC.

Často jsme spolu trávily volné víkendy.

 

 

Máte mnohaleté zkušenosti s vodním pólem, dá se říci, že díky tatínkovi "od plenek", Váš syn i dcera vodní pólo hrají také, jaké je to trénovat malé děti a ke všemu své vlastní? Jak byste se zhodnotila?

Od roku 2006 trénuji střední školy nebo děti. Moje děti hrají v kategorii deset let a mladší. Jako trenér jsem na ně přísná. Je to trošku jiné, než když mě trénoval taťka. Oni na mě ze začátku na bazéně koukali jenom jako na mámu. Často se mnou jezdili po zápasech a turnajích. Můj manžel jim musel připomenout, že na bazéně jsem coach.

Je fakt, že mi spousta hráčů a rodičů říká, že jsem po dětech vyměkla. Já v tom spíš únavu. Snažím se své děti vést stejně jako zbytek týmu. Vědí, že řvu na všechny, ale taky to, že musí být příkladem svým spoluhráčům. Když neposlouchají, zkritizuju je. I když odmlouvají, na konci dne ví, že je mám stejně ráda.

Snažím se u mladších hráčů rozvinout lásku k našemu sportu. Nechci jim ho otrávit. Oni většinou chápou, že trénuji tak, jak to cítím, se srdcem pro hru i pro ně samotné. Vědí, že je se mnou sranda a dám za ně ruku do ohně.

 

 

Máte v USA nějaké praktiky při trénincích, které si myslíte, že by bylo dobré vnést i do jiných klubů, třeba k nám do ČR? 

Bohužel moc nevím, jak to u nás vypadá s tréninky. Já trénuji děti tak, aby je pólo bavilo a zůstali u něj. Jsem ráda, když vidím zapálené trenéry. U malých dětí je důležitá škola hrou. U starších pak komplexnější tréninky. Určitě je důležité se nenechat se rozhodit. Vždycky říkám, že budu radši trénovat pár dětí, které chtějí, než spoustu těch, co nechtějí.

Myslím si, že nejdůležitější práce trenéra je připravit hráče nejen na hru, ale i na život. Právě sportem se člověk učí zodpovědnosti, obětavosti, kuráži, schopnosti vyhrávat i prohrávat, respektu a týmové práci.

 

Čudlo, zmínila jsi, že tě k vodnímu pólu přivedl tvůj táta Petr Koudelka alias Čudel, který již bohužel není mezi námi. Mohla by si na něj zavzpomínat a říct nám něco o jeho pólistickém životě?

Čudel byl nejenom taťka ale i parťák, často jsme jezdili na běžky, lyže, kolo, bruslit atd. Často jsme seděli u krbu a poslouchali Beatles a povídali samozřejmě velice často o pólu. Tehdy mě to občas nudilo, protože on musel mít vždycky pravdu (nevím po kom to mám), ale čím déle je pryč tím víc mi chybí telefonáty a škádlení. Byl člověkem na kterého se nedá zapomenout a já jen doufám, že na mě a děti někde z vodnopólového nebe kouká a fandí. On je totiž důvodem, proč jsem hrála, pískala a teď už 17 let trénuju.

Taťka začal s plaváním, když mu bylo asi 10/11let, kam ho přivedl jeho bratr Pavel Koudelka, protože se prý Petr coural po ulicích a dělal blbosti. Tehdy prý nechtěl, ale musel poslechnout staršího bráchu. Zhruba v 17ti letech začal hrát vodní pólo v HK, kdy ho oslovil Vláďa Borek. Myslím, že v 20ti šel hrát za Chemičku Ustí. V této době se mu utopil v moři v Bulharsku taťka a procházel težkým obdobím. Vrátil se domů do HK, aby mohl být blíž mamince. Poté již trénoval muže v HK a chvilku i nás holky (1995-98). V nároďáku byl asistentem a posléze hlavním trenérem. V roce 1995-96 se mu poprvé v historii českého póla podařilo probojovat z velice dramatické kvalifikace v Turecku na mistrovství Evropy B na Maltě 1996. Tam tehdy jely i manželky a přítelkyně jako doprovod alá dovolená. Párkrát potom hrál i masters, myslím, že právě za Ustí. Dále také pískal ligu v ČR a na Slovensku. Vždycky mi říkal, že na Slovensku na něj fanoušci při pískání lili pivo. Byl členem české (i československé) federace vodního póla a byl členem výboru TJ Slavie v HK. Když v roce 2014 umřel na rakovinu, byl součástí vodního póla v ČR asi 47 let! Myslím si, že nejen já vzpomínám na jeho moudra. Každému určitě jednou za život řekl krutou pravdu, který se teď musíme smát, protože to tak bylo. Za všechno automaticky nechválil, ale když bylo potřeba, tak se zastal. Myslím, že jeho hrdost na hráče se projevovala tak, že si sednul k pivu a pokecal. To byla pocta!




Partneři

Kontakt

WATER POLO SPARTA PRAHA
Schöfflerova 2050/32, Praha 3
telefon: +420 732 467 600
sekretariat@spartawaterpolo.cz

Officiální stránky klubu

Vodní pólo Sparta Praha