English
WATER  POLO SPARTA  PRAHA
CELOROČNÍ
NÁBOR ČLENŮ

Nábor vodní pólo
VÍCE ►

Nábor Sparta WP - září 2018

Trénink s Davidem
Sdilet na facebooku
Historie XI. - Vladimír Šrajer
02.07.2021

V kolika letech jste začal hrát vodní pólo a kdo Vás k němu přivedl?

K vodnímu pólu jsem se dostal ve třinácti letech přes náborovou akci KVS Plzeň, kterou pořádal pan Novák na základní škole s rozšířenou výukou plavání, kterou jsem od 4. třídy navštěvoval. Vodní pólo bylo skvělou alternativou, kolektivní sport, kde alespoň trochu využiju plavání, kterému jsem se do té doby, v podstatě bez větších úspěchů, věnoval. Žádný mistr světa plavání jsem nebyl, medailí mi doma na nástěnce moc necinkalo, tak jsem šel zkusit pólo.

 

Co Vás v mládí na pólu nejvíce bavilo?

Parta kamarádů, společná soustředění, spousty srandy, společný cíl něčeho dosáhnout, touha vítězit.

 

Věnoval jste se v mládí i jiným sportům?

Hrál jsem fotbal, ale mladý si připadám pořád!

Teď se asi nejvíc věnuji beach volleyballu a fotbálku, hrával jsem i házenou. Ale jinak jsem vášnivý rybař a tenhle koníček mi zabere spousty volného času.

 

Vybral byste si zpětně jiný sport?

Fotbal, protože bych byl fakt dobrej a vydělal hodně peněz. Nee, nevím, vodní polo je krásný sport a já jsem vodní živel, miluju vodu a vše kolem ní … Takže bych asi zůstal u póla.

 

Proč jste si vybral post brankáře? Nebo Vám by vybrán nějakým trenérem?

Vzhledem k tomu, že jsem byl prsař, nasměrovali mě trenéři a mohu říct legendy plzeňského vodního póla, p. Jaroslav Novák a p. Zdeněk Vacek, mezi tyče, a asi udělali dobře. A co si budeme povídat, moc na výběr jsem prostě neměl, trenér řek a bylo… Na prvním tréninku se mě ujal zmiňovaný p. Vacek, skvělý brankář klubu KVS, dlouholetý hráč a činovník, který ve mně viděl potenciál. Díky jeho tréninkům a času, který mi věnoval, mě post brankáře začal opravdu bavit a tréninky začaly přinášet ovoce. Ale moment, co snad nikdy nezapomenu, když jsem přisel do mužů, někdy kolem 14ti let, vzal si mě stranou Michal B., bývalý plzeňský gólman, stoup si 5 metrů proti mně a říká: „chytej …“ a pálil na mě ránu za ranou, prý nesmíš se bát míče… od té doby se fakt nebojím a to proti mně stali pólisti světové úrovně J ...

 

Měl jste nějaký hráčský vzor? (trenér, hráčka v Čechách, v domácím klubu v Plzni, nebo v zahraničí…)

Asi ani ne.

 

Povězte nám něco o Vaší mládežnické kariéře. (tituly, medaile, nejlepší brankář atd.)

V Čechách jsem za svou hráčskou kariéru nezískal ani jednu medaili a už ji asi ani nezískám. Nějaké medaile mám z akademických soutěží, které se hrávaly mezi Prahou, Plzní a Moravou v rámci univerziády, takže medaili dostal vlastně každý, kdo se účastnil, my to tehdy ale vyhrávali. V době, kdy jsem začínal s pólem byl v Plzni hlavní rozkvět ženského póla, mužský tým spíše skomíral. Vzpomínám si, jak plzeňské holky makaly, stovky naplavaných kilometrů, šlapaní se židlemi, závaží atd, tohle už ale vzpomínala ve svém rozhovoru Lucka Kamasová (býv. Křížová).  My jsme takovýto dril nezažili, bylo nás v naší kategorii málo a tak nějak jsme ani pořádně neměli žádného trenéra. Občas jsme s holkami trénovali, ale náplní našeho tréninku bylo spíše střílet na bránu, což byl ale zas skvělý trénink pro mě. Ne, aby to nevyznělo nějak špatně, samozřejmě jsme trénovali, ale rozhodně to nebyl trénink, že bychom domu lezli po čtyřech, jako se mi tomu poté stávalo, když jsem jel z tréninku z Weidenu. Byli jsme parta kamarádů, která sice prohrávala každý zápas a o dost (pamatuji si výsledky 30:1 apod), ale bavilo nás společně trénovat jak ve vodě, tak i na suchu, výlety na kolech, fotbálky, a prostě vše co k tomu patří, jsem moc rád, že nám to vydrželo do současnosti. V dětských soutěžích jsme večer před turnajem vůbec počítali, zda nás bude dost, abychom postavili sedmičku a jestli s námi pojede nějaký trenér. Z pohledu brankáře to byl vlastně ale skvělý trénink i s tím, že reprezentační trenéři mohli vidět, po takovém počtu střel a gólů, co ve mně je.

Medaile a ocenění jsem „získával“ až v Německu.

 

Můžete nám přiblížit nějaký zápas v české lize, nebo reprezentaci, nebo jen herní situaci, případně jiný sportovní zážitek, na který nikdy nezapomenete?

Takových zážitků okolo vodního póla mám spousty, jak ve vodě, tak i mimo. Určitě to byl ale postup do 1. Bundesligy! Ten řadím asi mezi nejemotivnější. Obrovská euforie!

Z české ligy jsou to díky novému pravidlu, vstřelené góly z postu brankáře. Dal jsem jich sice předtím několik přes celé hřiště, ale tady to mělo trochu jiný náboj.

Nebo v zápase proti Spandau, kdy ke mně po zápase přišel jeden z nejlepších brankářů světa Alexander Tchigir a řekl mi, že jsem chytal fakt dobře… to potěšilo.

Na co nikdy nezapomenu, je jeden moment, kdy nás pískala jako rozhodčí Marcela Maus rozená Krůtová, mimochodem výborná bývala pólistka a rozhodčí světové úrovně. Hráli jsme již playoff a za týden čekal nás rozhodující zápas. Zápas, o který šlo, byl velmi vypjatý a nahecovaný, a i já jsem malinko přilil oleje do ohně, kdy při penaltě, kterou proti nám soupeř střílel jsem nějakou dobu provokoval, jak soupeře, tak i rozhodčí kvůli postavení na brankové čáře. Zřejmě mi byly spočteny všechny situace a paní rozhodčí mne po opakovaném upozornění ať zůstanu na čáře, vyloučila do konce zápasu, což znamenalo stop na následující zapas. Z tohoto rozhodnutí byli všichni na bazéně velmi překvapeni, to nečekal vůbec nikdo. (dle pravidel se za takového situace se do konce zápasu nevylučuje, jedná se pouze standardní výluč, ale vše je vždy na rozhodnutí rozhodčího!). Zápas jsem tedy nedohrál a smiřoval se s tím, že „sedím“ i další zapas, jeden z nejdůležitějších v sezoně (tehdy se jednalo o setrvání v elitní skupině 1. Bundesligy). Pro náš tým v tu dobu obrovský problém a zklamaní. Po několika dnech po zápasu jsme však obdrželi zprávu o rozhodnutí disciplinární komise, že trest se na základě rozhodnutí a přehodnocení situace paní Maus zmírňuje a jedná se jen o trest, který jsem si odseděl již v rámci zápasu. Obrovské fairplay gesto paní rozhodčí.

 

V jaký moment jste dostal nabídku hrát v Německu? Rozmýšlel jste si tuto nabídku?

Když jsem začínal hrát mužskou ligu, bylo v Plzni takové tak trochu hluché období, proto jsem byl rád, že mě oslovil Martin Kučera, se kterým jsem se znal z Plzně, že dává dohromady mužský tým v Táboře. Na nabídku jsem kývnul a následně hrál za Tábor několik let 1.ligu. V létě 2005 na turnaji Czech Open ve Strakonicích za mnou přišel pan Novák s nabídkou, jestli bych nechtěl hrát v německém Weidenu, který ten rok postoupil do 2. Bundesligy. Bez váhání jsem řekl ano, pro mě to bylo splnění mého snu. Poměrně často jsme díky kontaktům právě p. Nováka jezdili na různé turnaje do zahraničí a ja vždy snil o tom, že bych rád hrál někde v cizině a za peníze. Na ten den ovšem nikdy nezapomenu, během večerní zábavy jsem během tanečních kreací spadnul ze stolu přímo na beton a rozdrtil si kolenní čéšku, byl jsem na 5 měsíců mimo hru.

 

Povězte nám něco o aklimatizaci na jiné prostředí. Jaké byly hlavní rozdíly oproti tomu, na co jste byl zvyklý v ČR?

Vzhledem k tomu, že v Plzni nás bylo na tréninku 5 a půl a bez trenéra, tak přijít na pevně vedený trénink, s profesionálním přístupem mezi namotivovaných 20 chlapů, byl skok obrovský.

Pokud si k tomu dokážete představit ještě německou odhodlanost a zapálení pro věc, pro mě trochu jiný level, ale paráda …

Na tréninku jste si moc nepopovídali, člověk sotva lapal po dechu. Potápěčský opasek se závažím jsem měl skoro přirostlý k tělu. Teď už bych ho měl schovaný v tuku, série 8x 15 vejšlapů k tyčím, do winglu, a přes břevno… šlapaní na čas, a pak série střelby na rychlost děs běs, ale když vidíte dalších 19 co tam dřou jako koně, proste vás to donutí dát tomu maximum.

Co se týče prostředí, nemůžu si stěžovat, byl jsem nadšený, kluci mne okamžitě přijali mezi sebe a celkově zázemí klubu na vysoké úrovni. Když jsem ve Weidenu zůstával, bydlel jsem v rodině našeho kapitána mého skvělého kamaráda Thomase Aignera, za ty léta a strávený čas s nimi pro mě byli jako druhá rodina. Pro mě maximální podpora ve všem jak ze strany klubu, tak i lidí kolem.

 

Lišil se hodně tréninkový proces v zahraničí? V čem byly největší rozdíly?

Tréninkový proces se obsahově moc nelišil od věcí, které se ve vyspělých klubech standardně dělají. Jasně každý trenér má naučené jiné cvičení, ale …

Největší rozdíl bych viděl v zázemí klubu a celkově přístupu všech hráčů maximálně zodpovědný přístup, do tréninku dát maximum a chtíč něčeho dosáhnout!

Jinak se trénovalo v dost podobných podmínkách jako tady u nás v ČR. Žádné dvoufázové tréninky ve vodě, ale většina kluků prostě makala i mimo tréninky, klasika posilka, chodili si zaběhat, na kolo, ráno plavat atd.

Nikdo ve Weidenu nebyl profi hráč a všichni si museli plnit školní či pracovní povinnosti a přesto si každý našel čas dělat něco navíc. Profi/poloprofi týmu je v Německu jen pár ty mají samozřejmě trochu jiný styl trénování J.

Já jsem trénoval 2-3 krát týdne ve Weidenu a 3x týdně v Plzni (voda, suchá příprava).

 

Patřil jste k nejdéle hostujícím hráčům v zahraničí. Pokud se nepleteme, bylo to dlouhých 10 let ve Weidenu, se kterým jste účastnil zápasů v nejvyšší německé soutěži, bundeslize a německém poháru. Jaké to bylo? Cestování, domácí příprava v Plzni? Díky čemu jste vydržel hrát za hranicemi, tuším 10 let tak dlouho? Můžete nám povyprávět o Vaší německé kariéře?

V každém klubu je, resp. měla by být nějaká osoba, která dokáže „zbláznit svět“ a dokáže něco, o čem ostatní jen kecají u piva a jediný co je to, že vzpomínají, anebo se vymlouvají, že vlastně to nejde a že jim někdo brání. Případ blázna, co udělá maximum pro úspěch byl i případ ve Weidenu. Irek Luczak člověk, který zbláznil Weiden do vodního póla. Začal vlastně od nuly, když začal pracovat se žáky, které následně jako mužský tým dovedl až k účasti na LEN Trophy v Kotoru.  Jeho strategie byla jasná, zajistit skvělé zázemí, spojit lidi kolem vodního póla a dlouhá léta držel strategii nevyužívat hráče z jiných klubu a zemí. Chtěl, aby kluci co si danou soutěž vybojují, ji odehráli a neseděli na lavičce. Věděl, že z krátkodobého hlediska nákup hráčů přinese možná úspěch, ale z pohledu klubu a jeho budoucnosti, je to sebevražda. Tedy pokud nemáte miliony a jste schopni takto fungovat X let.

Toto byly regule pro německou ligu řadu let, tým mohl mít na soupisce pouze 2 hráče na hostování (cizince), po 5 letech v dané zemi již pak člověk získal „německý sportovní pas“ tedy nespadal do pravidla o počtu cizinců.

I toto se později změnilo a v současné době je počet cizinců neomezený. Velký počet takovýchto kvalitních hráčů má samozřejmě pozitivní dopad na kvalitu celé soutěže a následně vyšší motivaci pro všechny hráče více trénovat.  Problém, s odchodem odchovanců z klubu, ale u těchto profi či poloprofi  klubů nehrozí, protože ty mají pro rozvoj svých hráčů k dispozici a druhý tým, který hraje druhou nejvyšší soutěž. Pokud je tedy hráč šikovný do Áčka se dostat může J.

I ve Weidenu jsme ale postupem času dospěli k tomu, že jsme měli několik hráčů z jiných týmů a několik cizinců, kteří se průběhem času ve Weidenském týmu prostřídali. Weiden v tu dobu měl k dispozici také druhy tým mužů v nižší lize, pro rozvoj mladších hráčů. Nejvýraznější postavou, kterou Widenský tým měl, byl ruský reprezentant Alex Schafer., skvělý centr, několik maďarů, tři angličany, kteří se účastnili olympijských her v Londýně a několik kluků z okolních německých klubů. 

 

Pro zajímavost a možná inspirace pro Český svaz:

Protože Anglie nemá vlastní ligu tak kvalitní, zvolil anglický svaz pro přípravu svých hráčů pro olympijské hry následující strategii.  Oslovili kluby po celé Evropě, hrající nejvyšší soutěž a nabídli jim reprezentanty, kteří se budou v jejich klubu připravovat, samozřejmě hrát soutěž a připravovat se dle připraveného tréninkového plánu. Pravidelně pak organizovali v průběhu 2let týdenní kempy, kde se anglický národní tým připravoval společně. Výhodou pro kluby bylo to, že získali zadarmo kvalitního hráče bez jakýchkoli nákladů, vše anglickým hráčům hradil anglický svaz (ubytování, jídlo, kapesné atd.).

 

Pro představu v Německu má 1. liga 16 týmu rozdělených do dvou skupin po 8 (lepši a horši skupina, kde se po základní části hraje prolínací část, aby měli všichni možnost hrát o finále). Ve druhé lize hraje ca 48 týmu rozdělených do 4 skupin V, Z, S, J., a pak několik okresních lig.

Německo je na mezinárodní úrovni poměrně úspěšné, je pravidelným účastníkem MS, ME a olympijských her.

 

Teď k mému působení:

Podmínky mého angažmá jsem přišel domlouvat o berlích, což ale v podstatě až zas tolik nevadilo. Podmínky byly takové, že do Weidenu půjdu jako trojka a pouze pokud se jeden z weidenských brankařů zraní či se jim nebude dařit, zavolají mi a zkusíme to. Pro mě trochu risk, protože pokud se udělá takovýto přestup, v ČR je pak zakázáno hrát. Ale šel jsem do toho, lákalo mě někam se dostat a něco dokázat ve sportu, který mam rád nebojím se říct, miluju! A třeba si i něco vydělat. Vše se upeklo a já se tedy v Plzni pomalu snažil připravovat.

Během první sezóny se klukům v 2. Bundeslize moc nedařilo a s trenérem jsme se tedy domluvili, že to zkusíme. V lednu 2006 jsem byl již schopný začít jezdit na tréninky, kde jsem naštěstí i něco chytilJ.  V březnu 2006 jsem konečně dostal šanci, tenhle zápas jsme dokonce vyhráli, moc fajn pocit, a ještě k tomu, když v hledišti sedí a fandí ca 250-300 fanoušků a ženou vás za vítězstvím.  Důvěra ve mně sice stoupla, ale větší šanci dostával stále první brankář, nějak mě tam prostě nechtěli pouštět. Nadcházející sezónu jsem již odchytal celou „sám“ a druhého brankaře jsem od té doby do brány v podstatě už nepustil. Tuhle sezonu jsme vyhráli a jejím vrcholem byl turnaj o postup do 1. Bundesligy. Tento turnaj jsme vyhráli a tím postoupili. Třešničkou na dortu bylo ocenění pro nejlepšího brankáře turnaje, které jsem získal. Byl to úžasný zážitek, turnaj se konal ve Weidenu a podpořit nás přišlo ca 500 diváku.  Skvělá divácká kulisa nás pak doprovázela dlouhá leta a fanoušci s námi jezdili i na venkovní zápasy.

Ligu jsme pak hráli nepřetržitě až do sezony 2015/2016, kdy jsme sestoupili do druhé ligy a ja ukončil ve Weidenu svou hráčskou karieru. Za 10 sezon, které jsem za Weiden sehrál, jsem odehrál nespočet zápasů, užil spousty srandy, prožil mnoho smutných i veselých zážitků a poznal nespočet skvělých lidí, se kterými jsem stále v kontaktu.

 

Stále na cestách

Když jsem jel poprvé do Weidenu, vezl mi kamarád Honza Jílek, neměl jsem své auto ani navigaci, vyplašenej jako zajíc…

Na další trénink jsem si půjčil auto od mamky a s tím jsem jezdil další rok a půl než jsem si našetřil na vlastní J

Felicie 1,3mpi mě vozila každé úterý, čtvrtek a sobotu, na otočku do 120 km vzdáleného Weidenu, někdy jsem si na dálnici při sněhových kalamitách doopravdy užil.

Kilometrů a hodin strávených na cestě na tréninky a zápasy bylo nespočet, ale to k tomu prostě patří.

Pólistická sezona je v Německu poměrně dlouhá, resp. jedině volno, které jsme měli, bylo 6 týdnu po skončení sezony. Za celých těch 10 let to bylo každý rok stejné, z 52 víkendů ročně jsem věnoval ca 38 vodnímu pólu. Najezdil jsem stovky kilometrů a byl vždy připraven nastoupit do vody i se „zlomenou rukou“ v horečkách atd. Výmluva, že jedu k babičce nebo že máme oslavu neexistovala. Všichni jsme měli společný cíl a vynechání některého z tréninků či zápasů znamenalo vykašlat se na ostatní. Na každý trénink jsme se hlásili a nenapadlo by mě nikdy, že bych se z trenérovy neozval, že z vážného důvodu na trénink nedorazím.

Měl jste nějaký problém v novém prostředí? Pociťoval jste v týmu konkurenci?

Tak samozřejmě na začátku obava z neznáma, ale to se rychle změnilo, snad už na první tréninku. Kluci byli přátelští a i přesto, že jsem jim v němčině nerozuměl, vše fungovalo na jedničku.

Největší problém byla samozřejmě jazyková bariéra. Německy jsem neuměl vůbec a anglicky jsem se sice domluvil, ale ne každý uměl anglicky, vždycky jsme se ale nějak domluvili J   Kluci spolu samozřejmě mluvili jen německy, takže dlouhé cesty za zápasy byly někdy doopravdy náročné… I přes to všechno vládla v týmu skvělá atmosféra a kluci se snažili, abych se mezi nimi cítil dobře. K čemuž napomáhali i aktivity kolem, nejen vodní polo. Třeba výlet na několik dní do Londýna na olympijské hry podpořit naše tehdejší spoluhráče.

 

Jakých úspěchů jste v zahraničí dosáhl (opět medaile, trofeje atd.)?

Mezi největší úspěchy samozřejmě patří postup do 1. Bundesligy a odehraných 10 sezón v této soutěži, vč. účasti v LEN Trophy.

Během své nejlepší sezóny jsem bojoval o zisk ocenění „nejlepší hráč Bundesligy“, což mi bohužel uteklo J, v závěru této sezony jsme řešili i možný přestup do Berlínského Spandau 04, to bohužel také neklaplo.

 

Byl jste dlouhá léta brankářem mužského reprezentačního družstva. Jak byste zhodnotil Vaši reprezentační kariéru?

Myslím, že to bylo hned po první turnaji dorostu ve Strakonicích, vzpomínám si, že jsem měl nové plavky a ve druhém zápase proti Ústí nad Labem mi je Libor Hyšpler malinko upravil, zbyl mi jen přední díl asi jsem ho párkrát vychytal. Po tomhle zápase mne oslovil p. Jiří Vaněk z Hradce Králové, tehdejší trenér dorostenecké repre, a od té doby jsem začal reprezentovat. Několik let jsem měl pauzu, termínově se kryly některé akce (Wieden vs repre akce). Jako dorostenci jsme se zúčastnili ME, což beru za velký úspěch. Jinak se nám moc nedařilo. Snad se dobrou prací s mládeží podaří v budoucnu dosáhnout větších úspěchu, moc jim to přeji. Za tu řadu let co jsem u nároďáku byl, jsem si zahrál se spoustou skvělých pólistů a pokud jsem mohl, rád jsem Českou republiku reprezentoval.

 

Jak vzpomínáte na nějaký úspěšný reprezentační turnaj v ČR, nebo v zahraničí? Kdy to bylo a kam ho řadíte ve své kariéře?

Velkých úspěchů mnoho nebylo. Krásný zážitek byl postup v Hradci Králové pod vedením p. Jiřího Vaňka na juniorské mistrovství Evropy v roce 2000. Z tehdejší party snad hraje už jen Martin Poláček, Aleš Volák a já.

 

Co by dle Vás pomohlo, aby hráči v české republice měli lepší výkonnost a české pólo tak mělo lepší výsledky a „zvuk“ v zahraničí?

Dobrá otázka a těžká odpověď…

Podmínky, které v dnešní době kluby mají, jsou pro rozvoj mládeže z mého pohledu dostačující, když nějaký hráč/hráčka mají zájem, určitě je možné dosáhnout skvělých výsledků. Jako obrovskou výhodu shledávám možnost vycestovat kamkoli do zahraničí, účastnit se mezinárodních kempů vodního póla, domluvit si možnost jít hrát do zahraničí, studovat tam například vysokou školu či tam jen odjet na pár týdnů nějakého soustředění.  V dnešní době internetu, sociálních sítí je tohle otázka dvou e mailu či zpráv. Spousty hráčů z celé Evropy to řeší takovýmto způsobem. 

Vše je o přístupu, je to jen o tom chtít, nebát se a samozřejmě udělat maximum i přesto, že to bude občas dost bolet!

Zářným příkladem je pro mne Martin Faměra, to co on dokázal, je něco neuvěřitelného. Je skvělé, že někdo z Čech dokázal to co on. Stojí tedy za tím jeho obrovská píle a kus velké dřiny. Obrovský respekt a moc mu to přeji!!!

Bohužel co vidím stále častěji u mladších kategorií je stále více výmluv a malá snaha, jakmile se něco nezadaří hop a zkusit něco, kde to bude snazší.  

Na druhou stranu je pěkné vidět, že ve spoustě českých klubu s mládeží pracuje a přináší to své ovoce.

Díky za to všem, kteří tohle ve svém volném čase a zadarmo dělají!

Co hodně postrádám je účast na turnajích v zahraničí na klubové úrovni, to je možnost poměřit síly s kluby z jiných soutěží, ukázat své hráče/hráčky a případně navázání nějaké další spolupráce, v případě ČR to byl i třeba legendární Czech Open.

Někdy mi přijde, že z našeho sportu tady u nás vyprchala taková ta přátelská atmosféra a vzájemný respekt jeden k druhému.   

Jaké máte cíle do dalších let? (hráčské, trenérské, funkcionářské?)

Hráčských už moc není, od ukončení kariery ve Weidenu už hraji jen kvůli partě týmu mužů a taky asi i proto, že to za ty leta nemůžu úplně pověsit na hřebík. Bohužel z pracovních důvodů nezbývá čas na tréninky a to se samozřejmě negativně odráží i na výkonnosti.

V Plzni máme skvělou partu lidí, kteří se kolem našeho klubu motají a snaží se klub stále rozvíjet.  Až se vrátím nadobro zpět do Plzně, rád bych se zapojil více do činnosti klubu a věnoval se kariéře trenéra.

Motivací se udržovat v kondici je, ale i účast na několika ME, MS Masters, které plánuju.

Na závěr bych chtěl říct, že díky vodnímu pólu jsem procestoval kus světa, poznal spoustu krásných míst, moji přítelkyni a mnoho skvělých lidí a pólistů z celé Evropy. I díky mému působení v Německu, jsem byl schopný dokončit vysokou školu a získat titul doktor na Fakultě strojní. Naučit se obstojně německý jazyk, který nyní používám i v profesním životě. V rámci studia jsem stihl s vodním polem skloubit zahraniční pobyt v Německu na universitě v Regensburgu, praxi u BMW a života si užíval doopravdy naplno.   A doufám, že to tak ještě dlouho bude. Když člověk chce, jde vše, proste jen chtít.

 

Závěrem snad jen… doufám, že jsem vás moc nenudil a těším se až se zas potkáme, ve vodě, na bazéně, na turnaji, či třeba v létě na Happeningu v Plzni?!

 




Partneři

Kontakt

WATER POLO SPARTA PRAHA
Schöfflerova 2050/32, Praha 3
telefon: +420 732 467 600
sekretariat@spartawaterpolo.cz

Officiální stránky klubu

Vodní pólo Sparta Praha