English
WATER  POLO SPARTA  PRAHA
CELOROČNÍ
NÁBOR ČLENŮ

Nábor vodní pólo
VÍCE ►

Nábor Sparta WP - září 2018

Trénink s Davidem
Sdilet na facebooku
Historie X. - Zdeněk Chytil
25.05.2021

Zdeněk Chytil

„Moje vzpomínky…“

 

Jako kluk jsem v Přerově hrával lední hokej, od první do čtvrté třídy, a šlo mi to dost dobře. Dokonce jsem byl vyhlášen za nejlepšího hráče v žákovském týmu Meochemy. Jenomže to vzalo špatný konec kvůli rozvodu mých rodičů. Otec byl vášnivý příznivec hokeje a moc mi fandil. Matka bohužel kalkulovala s tím, že právě tohle by tátu a mě až příliš sbližovalo, proto se postavila proti a jednoduše mi hokej zatrhla. S tím se nedalo bojovat, její vůle v tomto bodě byla prostě nepřekonatelná.

 

Potřeboval jsem ale pohyb, patřil jsem ke klukům, kteří si život bez nějakého sportu nedovedli vůbec představit. Tak jsem našel cestu do bazénu a začal s plaváním. V Přerově bylo hodně skvělých plavců a taky dobrých vodních pólistů. Vzpomínám si hlavně na dva muže, kteří těmto sportům v našem městě udávali tón. Jmenovali se Ivo Hlobil a Ladislav Mazák. No a tihle dva pánové mi asi o půl roku později řekli, že už nejsem plavec, ale pólista, protože oni se rozhodli obnovit činnost klubu vodního póla v Přerově.

 

Bylo mi tehdy třináct let. Od první chvíle jsem patřil nejen mezi starší žáky a dorostence, ale rovnou i do týmu dospělých. Samozřejmě, takové zařazení se neobešlo bez menšího podvodu. Na oficiální povolení startu mladého hráče pod 18 let v týmu dospělých, kterému se tehdy říkalo „ostaršení“, jsem byl asi vážně ještě moc mladý. A tak jsem hrál na cizí průkazku, pod jiným jménem. Nevím, jestli se něco takového dělá i dnes, tehdy to zkrátka při nedostatku hráčů byla cesta, jak týmovou soupisku obohatit. Tak se ale stalo, že řada mých spoluhráčů byla o mnoho let nebo dokonce o generaci starších než já.

 

Nikomu to ale nevadilo, rozuměli jsme si dobře. Karel Hrazdíra, Mirek Sponer, Jaroslav Jadrný (to byl vynikající plavec, československý reprezentant na 100 metrů znak). Mě se vždycky líbilo, že to byl týmový sport ve skvělém kolektivu. Byl jsem sice nejmladší a proti většině spoluhráčů při tom věkovém rozdílu i fyzicky méně vyspělý, ale to tak asi bylo jediné, co mě od ostatních odlišovalo. Nikdo mě kvůli tomu nepovažoval za „bažanta“, všichni se ke mně chovali hezky, férově. 

 

V Přerově tehdy nebyl žádný krytý bazén. Jenom takové plivátko dlouhé dvanáct a půl metru. Na jedné straně hloubka padesát centimetrů. V tom se samozřejmě nedalo ani pořádně plavat, natož hrát vodní pólo. Zápasy v letní sezóně jsme hrávali na otevřeném koupališti, které už dávno neexistuje, dnes je tam park. Teplota vody na téhle plovárně byla obvykle kolem osmnácti stupňů, takže podmínky vážně jen pro velké nadšence a otužilce. Jednou týdně jsme dojížděli na trénink do Olomouce. S tím jsme museli vydržet až do roku 1986, kdy byl v Přerově konečně otevřen nový padesátimetrový bazén. 

 

Kdybych měl mluvit o výsledcích, v začátcích to nebyla žádná sláva. Pamatuju si zápas družstva dorostenců proti klukům z Opavy, kteří tehdy byli vicemistři Československa. Prohráli jsme 1:27, šílený debakl. S Brňáky 1:18. Ale to nás neodradilo, abychom dál trénovali a pomalu se zlepšovali.

 

Já jsem vždycky strašně moc chtěl dávat góly. Měl jsem tah na branku jako nikdo jiný, brzo jsem se stal nejlepším střelcem mezi juniory i dospělými. Mojí velkou výhodou bylo i to, že jsem v poli mohl hrát na kterémkoli postu – centra, křídlo, posledního obránce, prostě co bylo potřeba.

 

Můj úplně první zápas za muže, tak ten nikdy nezapomenu. Bylo to na turnaji ve Strakonicích proti VŠ Praha, v brance proti nám stál Jirka Hrabovský, sice vynikající gólman, jednu chvíli dokonce československý reprezentant, ale v tomhle utkání udělal obrovskou chybu, že mě podcenil. Pamatuju si, že křičel na obránce „toho malýho klidně nechejte střílet“. To mě teda děsně naštvalo, protože tak „malej“ jsem už zase nebyl. A tak jsem mu nasázel tři góly. Koukal jako bacil do lékárny.

 

Polovinu kariéry před odchodem do zahraničí jsem hrál v týmu Univerzity Olomouc. Se staršími žáky jsme byli druzí na mistrovství České republiky, s dorostenci jsme dokonce získali titul. Nakonec jsem přestoupil na Slovensko, do klubu Kúpele Piešťany. S nimi jsem bral bronzovou medaili ve federální lize. 

 

Do zahraničí jsem odešel kvůli tomu, že podmínky pro vodní pólo tehdy u nás byly v podstatě velice amatérské, nejen v Přerově, ale prakticky všude v Česku. Slováci na tom byli mnohem lépe, organizačně i finančně, měli daleko silnější zázemí v trenérech, v práci s mládeží, v hráčské základně. Dokonce tam existovaly dva kluby, které se daly označit za plně profesionální – ČH Košice a UK Bratislava. Proti nim jsme byli jenom parta nadšenců. Chtěl jsem zjistit, jaké by to mohlo být, užít si můj milovaný sport na vyšší úrovni. Chtěl jsem zjistit, jestli bych mohl hrát pólo opravdu profesionálně, tedy mít sport jako práci, živit se tím.

 

Dostal jsem nabídku na jeden rok. Ve Francii, v klubu ve Fleury Les Aubrais, což je součást aglomerace města Orléans, na březích řeky Loiry. To bylo v roce 1990, bylo mi 26 let. Hráli jsme třetí ligu, ale hned v další sezóně jsme postoupili o soutěž výš, a tak se mi angažmá protáhlo. O dalších deset let.  

 

 

Fleury nebyl žádný špičkový klub, takže s tím, co jsem uměl, jsem tady hodně vyčníval. Hned po té první sezóně jsem byl vyhlášen nejlepším cizincem hrajícím vodní pólo ve Francii a byl jsem první v tabulce střelců celé soutěže, což mě samozřejmě taky velice motivovalo. Brzy jsem se stal hrajícím trenérem, nakonec dokonce na pár let i prezidentem klubu. Později jsem ještě řadu let chodil po břehu s praporkem, pískal jsem nejvyšší francouzskou soutěž.  

 

Jistěže nebylo všechno úplně dokonalé. Hlavně začátek byl trošku komplikovaný kvůli komunikaci, protože když jsem do Fleury přijel, neuměl jsem francouzsky ani slovo. Pomohl mi jeden člen vedení klubu, který ovládal ruštinu, a taky prezident klubu, rodilý Polák, takže díky slovanským jazykům jsem se do toho postupně jakž takž vpravil.

 

Když jsem v sedmatřiceti ukončil hráčskou kariéru, nebyl důvod nikam odcházet. Hrál bych klidně i dál, ale už jsem na to neměl čas. Podnikám v nemovitostech a v obchodě s automobily, podnik se rozšířil, práce bylo čím dál tím víc a starostí o rodinu samozřejmě taky.

 

Ještě asi pět let předtím jsem byl jednu sezónu členem a kapitánem české reprezentace, ale to nešlo praktikovat moc dlouho, protože cestování na srazy nároďáku a na turnaje bylo náročné, padla na to velká část dovolené, nemohl jsem v tom pokračovat. Trochu toho lituju, protože setkání s přáteli byla vždycky moc hezké, ale prostě to nešlo. Ale vynahradil jsem si to několikrát na veteránských turnajích v Česku i účastí ve skvělých českých veteránských týmech, se kterými jsem se zúčastnil evropských a světových šampionátů kategorie Masters.

 

Mí dva synové, Tomáš a Lukáš, se taky věnovali vodnímu pólu, velice úspěšně. Začínali tady, ve Fleury, později hráli profesionálně francouzskou první ligu a Lukáš se stal i členem národní reprezentace Francie, dvakrát startoval na mistrovství Evropy.

 

Jaký je rozdíl mezi zázemím pro vodní pólo v Česku a ve Francii? Tak třeba bazény, to je základ, že. Orléans má na asi 200 tisíc obyvatel jedenáct bazénů, které jsou sportovcům – plavcům, pólistům, skokanům, akvabelám, prostě všem v klubech organizovaným sportovcům k dispozici úplně zdarma. Takže absolutně žádné problémy s tréninkovými hodinami. Další rozdíl je v tom, že ve Francii se pracuje obvykle až do večera, do 19 hodin. Takže tréninky začínají ve 20 a končí klidně i ve 22:30. A s tím může být jiný problém – pokud hrajete v amatérském klubu a trénujete takhle pozdě večer až do noci, nemáte moc chuť dřít jako kůň, spíš si jdete odpočinout, relaxovat, kompenzovat celodenní únavu z práce.

 

Tohle jsem jako trenér musel překonávat a jsem pyšný na to, že se mi to postupně podařilo a že jsem tady vychoval řadu hráčů, kteří pak odcházeli do extraligy a dostali se i do francouzské reprezentace.

 

Tréninky jsem založil na dvou fázích. Napřed hodina plavání a potom druhá hodina práce s míčem, technika, střelba, nácvik herních situací atd. Než si kluci vůbec šáhli na míč, museli uplavat tři a půl kilometru. Ze začátku si na to moji svěřenci těžko zvykali, ale jak šel čas a přicházeli noví mladí hráči, začalo to být pro všechny samozřejmostí.

 

Největšího úspěchu jsme dosáhli v roce 2000, kdy jsem pozval do týmu Roberta Adolfa z Přerova a přišlo sem ještě pár kluků z různých francouzských týmů, kteří nebyli spokojení s tím, že v zápasech dostávají málo prostoru. Tehdy jsme se přes vítězství ve druhé lize probojovali až do baráže o postup do nejvyšší soutěže, kde jsme sice neuspěli, ale stejně to bylo super, navíc ještě ozdobené účastí ve čtvrtfinále francouzského poháru, kde nás vyřadila Marseille. Když si vzpomenu, že náš finanční rozpočet byl pouhým zlomkem toho, co měly k dispozici extraligové kluby, tak jsem opravdu hrdý na to, co jsme tehdy dokázali.

 

Naším soupeřem v té baráži byl tým z Aix-les-Bains, prohráli jsme dvakrát o jediný gól. Nechci se vymlouvat, ale oni dostali výjimku, že mohli mimo přestupní termín postavit tři borce, které si na hostování přivezli z Moskvy, tři ruské reprezentanty, kteří odehráli jenom ty dva zápasy a pak se zase vrátili domů. Trochu trapné, ale chápal jsem to. Za Aix-les-Bain totiž chytal bývalý ruský reprezentační gólman Izankov, kterého vedení francouzského vodního póla chtělo naturalizovat a postavit do národního týmu, tak ten klub potřebovali udržet v extralize. Tak se jim to tímhle zoufalým tahem podařilo, dvakrát o gól. Škoda, ale to už nejde vrátit…

 

České vodní pólo sleduju sice jenom na dálku, ale myslím si, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že celý problém póla jako okrajového sportu v Česku pramení z nedostatku trenérů pro mládež. Když už se najdou děcka, která to chtějí dělat, tak hned od malička chytají nejrůznější špatné návyky, které si pak přenášejí do starších kategorií, a to se pak těžko odstraňuje nebo předělává. Týká se to hlavně práce s míčem. Techniky, přesnosti přihrávek a střelby. A fyzické kondice. Plavecké přípravy. Taky šlapání je slabina, hráče v Česku vidím spíš po krk ve vodě, než aby jim ve výšlapu koukal okraj plavek z vody. A taky samozřejmě času, který mohou věnovat přípravě. Zmínil jsem náš úspěšný rok 2000. Tak tehdy naši hráči dávali stovku kraula od 55,5 do 58 vteřin. K tomu se těžko může vypracovat někdo, kdo se v bazénu nehoní aspoň třikrát týdně už od malička. Tady se trénuje denně. Branky si můžeme nahodit, kdy chceme, když máme čas, zejména v létě jsme vodním pólem žili skoro pořád. Chápu, že tohle v Česku není možné, ale posunout to alespoň trochu, to by bylo fajn.

 

Důležité je nic nevzdávat. Vím, že teď zrovna je těžké kohokoli motivovat k odhodlání a tvrdému tréninku, když jsou bazény zavřené kvůli Covidu, ale zkusím to. Přestavte si, že jsem asi před dvaceti lety potkal tehdy patnáctiletého kluka, který sotva uplaval pětadvacet metrů. V patnácti letech fakt skoro neuměl plavat. Dneska je kapitánem francouzské reprezentace, startoval na olympijských hrách, je lídrem elitního německého klubu Spandau Berlín. Dovedete si to představit? Jasně, byl jsem asi docela dobrý trenér – ale kromě toho on strašně moc chtěl. Chtěl se zlepšovat, chtěl mít úspěch. A má ho! To není pohádka, to je pravdivý příběh. Zkuste si ho vygooglit. Jmenuje se Rémi Saudadier.

 

Vyprávění Zdeňka Chytila zaznamenal Jiří Hrabovský. (Ano, ten brankář, co od Zdeňka kdysi ve Strakonicích dostal tři banány a čučel, jak bacil do lékárny


Partneři